Hladová střízlivost

Jak je nechvalně známo, již osm měsíců unavuji okolí tu nápadnými, tu méně nápadnými zmínkami o totální abstinenci. Kouření i chlast, sakumprdum. Což každý soudný občan musí shledávati přinejmenším výstředním, pokud použije jen nevulgární výrazy.
Hlavním důvodem byl velmi neblahý vliv kocoviny na můj sklon k depresím, důvodná obava ze ztráty kontroly nad frekvencí návštev hospody (pětkrát, šestkrát týdně, namísto původních pátků = solidní rozjezd alkoholismu) a velmi nepřátelské reakce mých šlach a cév na krabičku cigár denně.
Permanentní střízlivost sebou ovšem vyjma nudy nese pro dumavého a plachého jedince i mnohé praktičtější nástrahy.
S oblibou jsem připitý po pěti, šesti, sedmi pivech cestou domů spontánně nakupoval ingredience na kuchtění. Pustil jsem si hudbu, rozpálil plotnu a dal průchod fantazii z toho, co dům a nákup dal. Cibule, česnek, maso, smaženíčko, smažení. Krásně to vonělo a bylo to fajn. A někdy i k jídlu. Chuť vůni obvykle ani zdaleka nedostihla, často jsem slušně načatou šmakuládu doprasil nevhodným kořením a skončila v koši, ale tu a tam to nebylo marné. A o to ani nešlo, o výsledek, bavil mě ten proces. Samozřejmě s lahváčem.
S rostoucím množstvím piv se výsledky horšily...
Za střízliva nevařím. Nemám ten zápal a to puzení a chuť. Zaleju si musli mlíkem a chutná mi to. No, hrůza, že?
A druhé omezení: eshopy. Když jsem usoudil, že je čas na nový telefon pro mě či rodinu, objednával jsem zásadně po příchodu z hospody, ovlivněn, a odbržděn od přehnané zodpovědnosti a skromnosti. Za střízliva si totiž vždy najdu x důvodů proti a neobjednám nic! Což je pro váhavou Váhu průšvih.
Jsem teď tak rozumný a rozvážný, že bych každého unudil k smrti.
Tak asi tak, no, děcka. :)

Léto, zahrádky a.... (ne)chlastání

Mám tři čtvrtě hoďky nazbyt, dlouho jsem nevyblinkal žádná sebezpytná moudra o pokračujícím nerozumu zvaném úplná abstinence, a páč dny přibývají, nějakou tu zkušenost povytrousím, jak ta schnoucí houba.
Mám za sebou čtyři měsíce bez jediného loku alkoholu a cigaret, a už na to vůbec nemyslím. Skoro. Páč všade teď sedí pod slunečníkama výletníci, trampíci, vodáci a tak dále a užívají letní pohodu s pivem po ruce a dobrou náladou, páč, drtivá většina sociálních radovánek bez půllitru a frťana postrádá smysl! Tak to asi nejen v našich luzích, hájích je, a já to chápu. Proč by jinak lidstvo od věky věků chlastalo a dostávalo se do nálady. Ta potřeba vymknutí se tam je a basta, poutéct všednosti a zhřešit si.
Tak, a k věci, teď bych asi měl sepsat agitační odstavec, jak se z toho rychle oklepete, jak si to všechno dokážu užít teď už i bez společensky respektovaných a tolerovaných drog a jak vám to doporučuji všem, páč se cítím pekelně zdravý, očištení, fit, zlepšilo se mi dýchání, fungování a ruku v ruce s urputným opřením se do kola a bruslí zářím spokojeností, stabilizován na míru maximální!
No, tak to ne. Ani si nejsem už jistý, že je to moudré, takhle se postit. (Vzhledem k slušně rozjetému notorismu jsem neměl na výběr, podotýkám pro připomenutí.)
Předpoklad, že se po cca čtvrt roce plně znovuzačlením do společnosti a naučím se radovat ze skupinových akcí i střízlivý se nenaplnil. Zůstal jsem izolován, akcím se vyhýbám a sóluji si denně radši na bájcyklu a inlinech, jak nějakej zavilej sportsman. Místo nějakých šestiset piv a dvoutisíc cigaret jsem dal za čtyři měsíce tisíc kiláků na kole a dvěstěpade na inlinech! Je to ale jednoznačně únik a útěk, náhradní rituál, co alespoň dočasně pomůže a naplní. Asi hodně alkáčů začne sportovat. Co taky už, že jo.
Pradoxně, doma se až tolik pro nejbližší nezmění. Místo každovečerních přichmelených návratů z putyky, se vracíte (příjemně) vyšťavený z tělesné tortuty, stále při smyslech a tím pádem celkem nudný. Ona i ta opička občas pobaví..
Asi bych si to měl sám pro sebe sečíst:
- neztloustl jsem, naopak, asi dvě kila zhubl, ač hodně žeru sladké, ale kompenzuji to sportem, a vypadám zdravěji, řekl bych
- necítím se ale znatelně zdravotně lépe, než když jsem chlastal a hulil, že bych oplýval silou, výdrží a elánem, jen vůbec nekašlu
- sociálně jsem se nedokázal znovuzačlenit coby abstinent
- finanční úsporu nevidím, rozplyne se v jiných výdajech
- na labilní psychiku to nemá nijaký vliv, je to o hlavě, ne o plicích a játrech

Takže, prozatimní resumé: pokud nemáte s chlastem problém a znáte míru a dáte si jen pár cigárek, není proč abstinovat :)

Deník násosky

Bylo by vděčnější a čtenější občas naškrábat kostrbatě nějaký zápisek typu "Deníček vochlasty", získal by jistě rychle skupinu oddaných fanoušků. Kde sem se jak nadral, jak vydatně jsem se vyzvracel, co jsem se navyváděl..
Než se  do zblbnutí přesvědčovat o nezbytnosti a pozitivech abstinence. O ušlechtilostech takového počínání...
Není nic otravnějšího než abstinence! Co všechno nikdy nezažijete a neuděláte, pokavad jste seriózně střízliví! Vykoupali byste se snad nazí o  půlnoci v hostivařské přehradě s kámošema (a kámoškama, že)? Asi ne. Jasně, je to kravina, páč se můžete dost dobře utopit. Ale pokavad to přežijete, je na co vzpomínat, že jo.
Ne, že by mě splín hnal nezapuditelně vožrat se, ale chuť to udělat je.
Slunečníky před putykama totiž s azurem nad hlavou vyrostly jak prašivky po dešti a tíha definitivy střízlivosti dosedla na mě jak kondor na pěkně uleželou mršinu.
Do toho majstrovstvá v ladovom hokeji! A ještě v nepřátelském Rusku k tomu. Celá knajpa huláká, půllitry se točí a kumpanie si užívá skupinové euforie, vymalované konzumací do nadšených, patriotických barev! A já? Usrkávám doma hnusné nealko pivo před televizí a snažím se přes potomky zaslechnout Zárubu! Zabte mě někdo!
Křížky v kalendáři přibejvaj, mé nadšení anihiluje a kdo nechlastá s náma, stojí opodál a pokavad si někdy budu mět zvyknout na permanentní střízlivost,  v horizontu tejdnů to asi nebude.
Špacírovat s kámošema, s báglikem na zádech, a zatímco si vytahujou jedno cígo za druhym ze zmuchlané krabky a dodržují pivní hladinku, já se usmívám od ucha k uchu, lahodně si mlaskám nad džusíkem a vůůůůůbec, vůůůůbec jim tu nestřízlivost nezávidím, poněvadž se úúúúplně stejně silně bavím i bez chlastu a cigár..... Vááážne to jde? Ty vole, dyk právě vo tom to je, ne, ty čundry a hokeje!

Ajtakrajta. Jeden se sám sobě nezavděčí. Měl jsem výčitky, že moc chlastám (moc = čtyřikrát i vícekrát týdně v hospodě, ne na dvě, ale na šest i víc) a hulim jak tovární komín (krabička denně i bez hospody), přestával jsem si sebe vážit a pomalu se rezignovaně odevzdával kostkovanému ubrusu s půllitrem coby hlavní životní náplni a teď? Mrmlám, že mě sere život bez toho?
Tak doprdele, co mám s tou svou mozkovnou jeblou udělat, abych byl sám se sebou spokojený, šťastný a cítil se barevně, ne černobíle a nebral při tom LSD?

Detox s02e09

Zapalte svíčky, kulatiny jsou tady! Jen nevím, jestli na dortu nebo hrobečku.
Padesát dní bez kapky alkoholu a jediného retka! Čiré bláznovství, heleďtese.
Ne, že by to ještě kohokoliv vyjma pár masochistů zajímalo, tak spíš kvůli sobě se podělím o pár letmých dojmů a zadokumentuji své lopotění, víme!
Inu, geneze přístupu části nejbližšího okolí pokračuje. Původní podpora s následným překvapením, že vytrvávám, přerozená po pár týdnech do mírné skepse ohledně přehnané důslednosti abstinence, ladně přestoupila na vlak zpochybnění samotné příčiny mého postění!
V podstatě už mnohým mé komenty a zdůvodňování (kterým se ovšem těžko vyhnete, páč odmítat musíte každou chvilku - příležitostí, kdy se společnost tmelí alkoholem, je nepočítaně) lezou na nervy a pojali důvodné podezření, zda můj "alkoholismus" vůbec kdy existoval a není jen výplodem mé fantazie, neschopné rozlišit zpětně míru "postižení"...
"Ono to zas tak hrozné, jak prezentuješ nebylo, hlavně si to moc neordinuj!"
Což je zajímavě paradoxní a neočekávaný důsledek.Úplně chápu, že mrmlání o nutnosti přestat, neschopnosti kontrolovat to, nezbytnosti odseknutí chapadel závislosti a blábláblá vás otráví stejně jako jiný monotématismus, cpe-li vám ho někdo denně. (Podotýkám, že se snažím kontrolovat a pokud možno se jakžtakž vyhýbat příspěvkům na tohle téma, jak bylo ale zmíněno, dost dobře to není možné.)
Znejistělo to mé zarputile poslepovávané odhodlání až k pochybám, není-li tomu skutečně tak.
Není.
Krabička denně a čtyřikrát týdně šest piv a dva panáky prostě není svobodná vůle a pohodička. Jak si po příchodu z knajpy osladíte kafe solí a nepamatujete si, co jste říkali, nemá to s normálností co dělat. Radši budu dál nudný a otravný patron a vyškrábu se z toho docela.
Už i vlastní máma, nesoucí původně asi nejhůř moji vzrůstající prohru s chlastem a dávající mi doteď sežrat, jaký jsem už byl alkoholik, začíná mudrovat. - Nemůžeš se vyhýbat společnosti a nikam nechodit...
Bože, to je jasný, já to vim, přeci, ale teď to prostě nedám, dokud mám strach jít do hospody, protože bych se po jednom pivu neudržel a riskoval recidivu, tak tam radši nepůjdu vůbec. Je to nouze, ale není zbytí.
Jak říká kamarád - jedno pivo a pět piv, to už není rozdíl, ale žádné pivo a jedno pivo, to rozdíl je veliký. Tak nějak to cítím.
Že bych juchal, jaký jsem po padesáti dnech detoxu sportsman, kterak snadno dýchám, vyběhnu schody a vůbec se cítím jako superzdravý ironman, co setřásl škodidla, to zasejc né.
Dobrý pocit jakžtakž převládá a už si dokážu dát limču nebo nealko pivo, aniž bych cítil, že dělám něco uchylného, za co budu odsuzován, což je mírný pokrok :)

Uff. No. uvidíme, co za chytristiku na vás vyžbrundám po další padesátce!

Detox s02e08

A je čas na sarkasmus, ironii, jízlivost, prostě vypustit páru, nechat nadechnout to animální, zkažené já, nakopat vzorňákovi, co tak zodpovědně nekouří a nepije, prdel, utopit ho v bažině, sešrotovat všechny vznešené argumenty o šetření, zdraví a kontrole a blábláblá, poslat všechny uznalé plácance po ramenou do hajzlu, podlehnout železobetonovému klišé všech amerických seriálů a bijáků a stejně jako hlavní hrdinové (rozvedení, rezignovaní, neholení detektivové, co je zavrhla manželka i děti) si v pifce na svět vytáhnout ze zmuchlané krabky retko a poručit u barmana dvojitou skotskou. A, nech mi tady rovnou celou flašku, hele! (Takové večery se seriálovým borcům musí notně prodražit.)
- Ne, že bych byl až tak v úzkých. Jarní slina tam je a po úplně pohodovém průběhu 43 dní se namísto setrvalosti a spokojenosti dostavily křečovité záškuby zmírající společenské kompatibility.
Huž zasejc břinká traverza do mega zvonu pokušení = běž se vožrat, zasloužíš si to, je to normální, dělají to (skoro) všichni, patří to k životu, uvolnit se, zhřešit, líznout se, zmazat, zežrat, nadrátovat, břinkout, trochu se pomotat, možná i pár retek dát, kurňa, dyk si vobyčejnej chlapík, ne nějakej samaritánskej asketa! Dej tomu volnoběh, hoď bobek na tu zabejčenou křeč, vostatně, na co si to tady vůbec hraješ, co se komu snažíš dokázat, co si kompenzuješ, beztak je to k smíchu, vyměnil si jedno zoufalství za druhý, no, půllitry a knajpu za sport, kolo a brusle. Hallelujáh, medaile je připravená, dokázals to, tlesky tlesk a teď už si objednej škopek a přestaň se srát, dyk je to nelidský, takhlec se připravovat o tu starodávnou meducínu na tíhu života... Podívej se, jak jsou ti lidičkové se zrzavým mokem před sebou šťastní, uvolnění, je jim dobře, ti se mají, ti jsou svobodní, ne ta tvoje maškaráda s točenou limčou...

(Jak vidíš, čtenáři, cigarety v tomhle absťáckém evangeliu nehrají téměř žádnou roli, jde o chlast.)

Ó, ano, i takové myšlénky mě zžírají, není to sebejistá pohodička, neochvějná víra ve správnost konání. Víc a víc mě oklofává pokušení hodit ten závazek za hlavu, objednat si a počkat, zda to zvládnu, dát si jen pár a jít, jako spořádaní občané, co nebojují s démonem a když ne, tak co, no..
Ale ještě tam je někde uvnitř dost prostoru pro mírně znaveného strážníčka, co ví, že nesmím, že na to nemám, že bych litoval a dobře si pamatuji, jak už hodně za hranou jsem byl, jak snadné bylo tomu podléhat, oblbovat sám sebe, bagatelizovat to a jak strašně moc to nešlo přerazit, šprajcnout se a nejít. Na to musím myslet, zas a znova, jak jsem se každé ráno přesvědčoval o tejdnu orazu, bez chlastu a cigár, abych za pár hodin, cestou z práce, téměř denně, zatočil do putyky "na jedno" a říkal tomu paradoxně svobodná vůle, jak jsem nechtěl vidět, že už se to stalo, že už je to moc, že to nemám pod kontrolou, že už jsem otrokem, jak slabounká a neviditelná je ta hranice mezi pohodovým pokecem u pivka a závislostí...
Mimochodem, věděli jste, že odvykačka alkoholu je horší než absťák na marihuaně, extázi nebo kokainu?

..... no, dobře, sakra, jóóoooo, tak já to tedy (ještě) vydržim, nooo....

(DeniseEsposito, Choose Life, DeviantArt)

Detox s02e07

Už si přesně nevzpomenu, jestli jsem prioritně přestal hulit nebo chlastat. (Vzpomenu, dyk je to tři neděle, ale ta věta se mi hodí do krámu, do úvodu, tak se tvařte, že je pravdivá, někdy lepší nevědět.)
Jisté je, že tahle duální, siamská tortura je efektnější než pár předchozích nesmělých pokusů. Mimo hospodu je nečadit prostě snazší. Zasloužilí abstinenční mudrcové mají recht ("zapomeň na hospoduuuu, Roberte Hoode..").
Ono mě vůbec překvapilo, jak sveřepě se démon alkohol brání vypuzení z mého životního jízdního řádu! Na cigára si skorem nevzdechnu ani ve chvílích, kdy jejich bafání bylo železobetonovým rituálem. Pivo, to mě ovšem trochu trápí!  Ne přímo šurikeny úzkosti, ale jakás lítost tam ještě je.
A ne! Nemohl bych si občas pár dát, sakra.
A tak mi zvostalo kafe. Ráno a večer (a odpoledne a podvečer). Nejsem typický logrista, co se nakopává pravou, brazilskou kávou, spíš je to rituál, vábení domova (usrkávám skoro výhradně doma, z jednoho ze svých tří kafohrnků, co mi daly dcery), než fyzická potřeba. Ta nescafé žbrunda s mlíkem nemá s kávou nic společného, ale mě baví, a stačí. Nějaký ten zlozvíček přeci musím pěstovat, abych nebyl úplně sociálně nekompatibilní!

Detox s02e06

Dal jsem si oraz od průběžného infa o abstinenční štrece.
Kterak jsem vydržel, zvládám a je to čím dál báječnější. Nerad bych vás unudil k smrti.
Jedenadvacátý den není olympiáda v silné vůli. Za pár měsíců hodíme řeč. (Mírňounká spokojenost mě opatrně jímá.)
Každopádně si už nervu kštici, kdykoliv míjím hospodskou zahrádku se slunečníky, pestrou paletou obyvatelstva a zlatavým mokem v půllitrech, lesknoucích se od paprsků jarního Slunka. Áách. ..
No, dobře, líto mi to je, úplně to cítím na patře, ten hlt....
Zasvěcení a nejbližsí na sebe už pomalu vrhají útrpné pohledy typu "jde z extrému do extrému, krabka denně, čtyřikrát v týdnu nalitej, jo, je to průser, jasný, ale jako nepít vůbec, ani jedno pivko, safra? Pokavad dokáže dvacet dní vydržet bez, vydrží i dát si tři piva a jít, ne? Dyk je to to samý...
Takhle logicky se to mudruje těm všem, co si odjakživa jednou za čas spořádaně ty tři dávají - a jdou. Dlouho jsem to měl lautr stejně. Pak, pomaloučku, potichoučku, pod rouškou pohodičky, svobody a chtění, těžko říct, co byl ten bod nula, se tahle samozřejmost změnila v nutnost, ne-li potřebu a ups... Však to vídáte v hafo emerickej bijácích. Ne že bych se hlásil na setkání anonymních násosků, stačí, že unavuju vás, až tak zle jsem na tom snad nebyl, sociálně téměř plně funkční, obvykle při vědomí, ale, jak povídám, je to hned - už se vezeš, ani nevíš jak.
O prašulích ani nemluvím! Jen za těch dvacet dní jsem "ušetřil" bratru dva a půl litru za cíga a pivo. Ušetřil v uvozovkách, páč mi ty peníze neleží v pixle vod kafe na kredenci. neleží nikde. Rozpustily se nákupech a cestách. Ale cítit to je, ne že ne!
 - A to jako budeš zavřenej doma, nikam nechodit a tak dále, abys jako eliminoval ty nebezpečenstva recidívy, jo?
 - Hmno, popravdě, nevim, jak to bude. Jsem snad, safra, jaznozřivec?
Co vim, že si netroufám ani na jediné pivo a nechci to pokazit. Je mi takhle vlastně dobře, už jsem se oklepal a pochopil, že to jde i bez retka a škopku, aniž by jeden plakal, jak ten život stojí za střízliva za belu, když se nemotá. Už nikdy nepít alkohol? Jako vůbec? Taky se hovno stane, nebeská klentba se nezhroutí s velkym rachotem na mou (střízlivou) hlavu...
Ňák zabavit se musím.
Dokonce jsem zprovoznil a rozchodil sedm let starý "prvotní" dotykáč (s výsuvnou klávesnicí - LG GW620 - epesní kousek), co jsem našel zapomenutý vzádu v šufleti. Ne, že by to k něčemu bylo, ale o to nejde. Než si najdu nějakou prospěšnější činnost, třeba :)
(Prý - tak piš - zkus něco napsat, si takovej psavej. To je potíž, hele, já vlastně jen jalově mrmlat, skládat slovíčka jak kostky tetrisu, bez většího rozmyslu a strategie, to by mi šlo, ale vysochat souvislý příběh, s hlavou, patou, spádem a drajvem? Na to nemám. Vlastně jsem to nikdá ani nezkusil. Co kdyby, že jo... Ale terapeutické lepení písmenek skoro bez plánu je mi bližší. Kdo ví, třeba se k macaté sáze doproabstinuju.)

Vytáhl jsem svůj milovaný, letitý bájcykl "apač" a třikrát ho už provětral. Přehradní vítr ve vlasech, spanilá jízda, píseň na rtu ("...všichni souuu už v mexikuuuu, buenos dííííjas, jááá taky du..."), po okolních dědinách, stokrát projeté trasy, ale co už, mám tyhle tortury rád...
Hned jak to dokrofu, vrhnu se na týden odkládanou opravu myčky (no fakt, já - error 30 - ne, že bych to někdy dělal, ale vytiskl jsem si návod z netu a prý je to "lego pro chlapy", tak uvidíme).
A pak, asi, až vyšlu nejstarší dcéru na taneční pretěky (mladší dvě jsou u mojí mámy), vyšlápnu zasejc. Dyk je krásně...

Detox s02e05

Devátý den.
Lidi, vy si asi myslíte, že jak nějaký Viewegh sepisuju "báječný léta pod psa" nebo co, jak se drbu nudou? Ale todlec je vážná věc, mezuláni!
Jsem mučen vlastním tělem a mozkem! Jsem vězeň v detoxikačním Guantanamu! Ze všech sil se mě snaží přinutit, abych je nakrmil, když jsem je krůček po krůčku tak systematicky uvykal!
Ne, že bych lezl někde po stěně a škrábal omítku nebo šplhal přes pletivo na Nuseláku, ale květinovou psychiku nemám. Cítil se lépe ba skvěle? Naopak! Mozek - silně podvyživený alkoholem a nikotinem, nelení pěkně mi to osolit! Je mi hůř, abych si musel říkat "kurva, když jsem čadil a chlastal, cejtil jsem se víc ve "formě"! Bolí mě třísla nebo co to je, hemeroid mám, a že bych vyběhl schody jak jura, zpíval si jak ptáček a kochal se krystalicky čistým vědomím - do takové euforie je asi pár měsíců daleko... Abych se toho vůbec dožil!
A -  jsem víc a víc vzteklý, samozřejmě. Vsugerovávám si kontrolu, ale štěkám na děcka urputněji a vystartuju kvůli každé blbosti. Ještě budou zbožně vzpomínat, jak to bylo fajn, když byl klid a tatínek se vracel "pozitivní" z putyky :)
Mimochodem - z vědečtějšího soudku - tady se píše, že mé postupné zvyšování dávek (během dvou let jsem se z nějakých tří, čtyř, dostal celkem nenápadně na šest, sedm i víc (snažíte si to nepřipouštět a blokujete schopnost sečíst jedna a jedna, navíc - většinou to nepiju na jednom místě, dvě tu, tři tam a tři onde, ve finále je opice stejná, jen máte pocit, že to není alkoholismus, ale pivní turistika) není nic překvapivého - alkohol zvyšuje hladinu dopaminu v mozku, způsobuje euforii, ale jako s každou drogou vzniká rezistence a k dosažení stejné míry euforie potřebujete víc a víc alkoholu a co je nejhorší, nikotin zvyšuje tlumící efekt a nutí navyšovat konzumaci alkoholu. Tyhle dvě mrchy jdou pěkně ruku v ruce. Ne nadarmo má kuřák pocit, že kdyby jen pil a nevyhulil do toho krabičku, asi by mu bylo druhý den o dost lépe. Hawgh. Halelujá. Jedeme dál, děcka!

Detox s02e04

Sedmý den bez cigár a piva (alkoholu).
Nedělní rána bývala mou noční můrou. Týden, co týden na mě sedla obří deprese a pokaždé jsem si namlouval, že to určitě není tou konzumací předchozí večer a přehulením, a že ta postsobotní splínovitá chobotnice je jen důsledek mé labilní psychiky...
A dnes? Po pravdě, je mi po ránu celkem stejně jako jindy, žádné ejchuchu to není, jen nemám trudomyslnost z chlastu a cigár, ale spíš z jejich nedostatku a vize trvalosti tohoto stavu :)
Dnes poprvé bych si jednu i dal. I jí tady mám, leží, mrcha, v kuchyni v krabičce jako výzva.
Není to ani tak o zoufalé fyzické potřebě, ta se prozatím překonává překvapivě lehce (znám to už z minula - nechval dne před večerem), ale ten psychický návyk, to je jinčí tortura.
Najdnou nevím, co s časem, kuřák nemalou část dne zaplní čazením a když neví, co s rukama, zapálí si další. A za chvilku je tady večer a "může se" na pivo...
Už ani neumím vyplnit smysluplně ten čas, který mi najednou abstinencí vyvstal. (Tedy, pozor, já nikdy nepil přes den nebo doma, mluvím o večerních návštěvách hospod.) A vidím, jaký jsem budižkničemu, plácající se od nikud nikam..
Včera pomohl výšlap, nějakých sedm kilometrů. Po cestě jsou dvě malebné, vesnické hospůdky a má poslední štrapáce skončila neslavně. Proto jsem to vzal mazácky jako výzvu. Usrkal jsem ve vedlejší vesnici, snad podruhé v životě, jednoho Birella se závěrem, že je to vyhozená dvacka a radši počkám doma na vodovod :)
Od dospívání jsou víkendy fixované na chlast. Hurá, pátek, jde se kalit. Pokud jde o pátek - je to v pohodě a společensky přijatelné. Jak ale do knajpy zalézáte i třikrát během týdne a z jednoho piva se stane šest, sedm, osm a krabička, už to je veliký problém, ne hned, ale časem téměř vždy. Pokud tedy nemáte železobetonovou vůli, a tu v souboji s drogou a mantrou "tak co, Roberte, dáš si ještě jedno? - a tak jóó...", má málokdo, statisticky skoro nikdo a proto je, halt, nutná disciplína a dodržovat rozumný řád.
Však nemusíš přestávat s pivem úplně, ne? No, rád bych - znám se ale příliš dobře, abych věděl, že ne-li hned, za pár dní by to skončilo cigárem a ožráním (blahé paměti minulý pokus). To si rozhodně netroufám.
Dáš si jedno? Ne, díky....
A to všade teď narážím na cedule "dnes velikonoční speciál"...
Jo, asi se ukafuju! Sám teď nevím, jestli bojuji víc s abstinencí na nikotinu nebo alkoholu :)

Detox s02e03

Alkoholonikotinová abstinence mě nutí úplně nově hospodařit s časem, který jsem pročadil a proseděl v hospodě! To jsou kopy minut, žádné  "tak si dám cígo, dvě, tři"...
Ale stát jen jak solný sloup, na sucho, dlouhé minuty, meditovat a pozorovat listy ve větru, na to jsem velký neurotik.
Včera jsem se, coby zátěžový, ostrý test, stavil na místní zahrádce. Plzínka, paňáci, kouřová.. Aj. Celkem bezbolestně jsem dal půllitru točené limči a obstál. Pít to ale furt, rychle bych asi chřadnul, budu musit zkusit nealko pivo, to je prý menší zlo.
A dnes? Hrome - při čekání latté na benzínce? S knihou! Dobré, ale pětačtyřicet kaček za hrnek kafe s pěnou? To mě poser, zlatej Bráník.. :)

Detox s02e02

Čtvrtý den bez cigára a piva je  z dlouhočasové perspektivy taková nicotnost, že je holý nerozum nedržet jazyk za zuby. A proto musím zažvanit, žé.
Reklamy na pivo v rádiu mají najednou kolonku nechtěných pořadů! Kdo to má poslouchat, sakra, "Ferdinand - skutečné pivo"? A co, jako? A proč jsou v naší dědině hospody všade tam, kudyma chodím? U autobusu, u obchodu.. Zatraceně.
Ale teď vážně, bez nucené ironie. S kouřením je to pohodě, to vím už od minula, pár dní ani nepocítíte, žádná muka neprožíváte, kuřáci vás nijak nenervují, do tuhého jde až mnohem později.
Knajpa, na tu ale myslím skoro celý den. Jak sedím - jednou - a objednávám si nealko! Brrrr... Samozřejmě, že budoucnost vidím coby odhodlaný mužik s pevnou vůlí a návrat k občasným pár škpkům, ale teď, z pozice odvykajícího příležitostného alkoholika, musím tu vizi vytěsnit.
Víte, nikdy mi nešly uplatňovat ty nasvalené psychovykoumané poučky, jak na to. Zkoušíš přestat? Pche, už v tom je slyšet to poraženectví a ne skutečný cíl! Prostě si řekni "nekouřím", a basta!
Pro mě jde o pokrytectví, chápu to - jako podpůrné lešení odhodlání - ale - kurňa - si (obrazně) hryžu nehty (výhledově), né, abych si nezapálil a budu hlásat "jsem nekuřák"?
Jako správný moula uznale pokývám na rady a zkušenosti bratra o nikotinových náplastech, bez nichž to prý nejde, a... Nekoupím si, je, samozřejmě. Pche, kampak na chlapáka. (Co na tom, že minule jsem vydržel čtrnáct dní, že.)
Jen nevím, proč jsem si do rachoty udělal dvakrát větší svačinu a proč mám chuť na sladké :) Průměrně se prý při odvyknutí přibere šest kilo. No, ale já musím odečíst ten cukr z piva, takže ještě zhubnu, néé? .)

Už je to tu zas! s02e01

Minulý pokus seknout s učebnicovou závislostí na nikotinu shořel po dvou týdnech, kdy jsem po pár pivech svému chřadnoucímu mozku mazácky domluvil přednáškou "jedno, dvě retka jsou projevem chlapské svobodné vůle".
Za měsíc jsem už vesele pálil krabičku denně a na spotřebě přidával, ruku v ruce s bobtnající neschopností odejít včas z hospody. Ač jsem to sám před sebou bagatelizoval, nevšimnul by si problému jen nahluchlý osel.
Až se ucho utrhlo - zde je opatrně sebevědomý pokus vrátit život pod vlastní kontrolu. Na oko odhodlaně jsem vkráčel na cestu úplného detoxu a bude to bolet, o tom není pochyb. Tak na mě bez okolků sypte rady, kritiku, blahořečení, podoteky, sarkastickè ťafky, cokoliv, co mě udrží ve střehu a buďte mým skupinovým, virtuálním patronem! Díky.