Kterak jsem vydržel, zvládám a je to čím dál báječnější. Nerad bych vás unudil k smrti.
Jedenadvacátý den není olympiáda v silné vůli. Za pár měsíců hodíme řeč. (Mírňounká spokojenost mě opatrně jímá.)
Každopádně si už nervu kštici, kdykoliv míjím hospodskou zahrádku se slunečníky, pestrou paletou obyvatelstva a zlatavým mokem v půllitrech, lesknoucích se od paprsků jarního Slunka. Áách. ..
No, dobře, líto mi to je, úplně to cítím na patře, ten hlt....
Zasvěcení a nejbližsí na sebe už pomalu vrhají útrpné pohledy typu "jde z extrému do extrému, krabka denně, čtyřikrát v týdnu nalitej, jo, je to průser, jasný, ale jako nepít vůbec, ani jedno pivko, safra? Pokavad dokáže dvacet dní vydržet bez, vydrží i dát si tři piva a jít, ne? Dyk je to to samý...
Takhle logicky se to mudruje těm všem, co si odjakživa jednou za čas spořádaně ty tři dávají - a jdou. Dlouho jsem to měl lautr stejně. Pak, pomaloučku, potichoučku, pod rouškou pohodičky, svobody a chtění, těžko říct, co byl ten bod nula, se tahle samozřejmost změnila v nutnost, ne-li potřebu a ups... Však to vídáte v hafo emerickej bijácích. Ne že bych se hlásil na setkání anonymních násosků, stačí, že unavuju vás, až tak zle jsem na tom snad nebyl, sociálně téměř plně funkční, obvykle při vědomí, ale, jak povídám, je to hned - už se vezeš, ani nevíš jak.
O prašulích ani nemluvím! Jen za těch dvacet dní jsem "ušetřil" bratru dva a půl litru za cíga a pivo. Ušetřil v uvozovkách, páč mi ty peníze neleží v pixle vod kafe na kredenci. neleží nikde. Rozpustily se nákupech a cestách. Ale cítit to je, ne že ne!
- A to jako budeš zavřenej doma, nikam nechodit a tak dále, abys jako eliminoval ty nebezpečenstva recidívy, jo?
- Hmno, popravdě, nevim, jak to bude. Jsem snad, safra, jaznozřivec?
Co vim, že si netroufám ani na jediné pivo a nechci to pokazit. Je mi takhle vlastně dobře, už jsem se oklepal a pochopil, že to jde i bez retka a škopku, aniž by jeden plakal, jak ten život stojí za střízliva za belu, když se nemotá. Už nikdy nepít alkohol? Jako vůbec? Taky se hovno stane, nebeská klentba se nezhroutí s velkym rachotem na mou (střízlivou) hlavu...
Ňák zabavit se musím.
Dokonce jsem zprovoznil a rozchodil sedm let starý "prvotní" dotykáč (s výsuvnou klávesnicí - LG GW620 - epesní kousek), co jsem našel zapomenutý vzádu v šufleti. Ne, že by to k něčemu bylo, ale o to nejde. Než si najdu nějakou prospěšnější činnost, třeba :)
(Prý - tak piš - zkus něco napsat, si takovej psavej. To je potíž, hele, já vlastně jen jalově mrmlat, skládat slovíčka jak kostky tetrisu, bez většího rozmyslu a strategie, to by mi šlo, ale vysochat souvislý příběh, s hlavou, patou, spádem a drajvem? Na to nemám. Vlastně jsem to nikdá ani nezkusil. Co kdyby, že jo... Ale terapeutické lepení písmenek skoro bez plánu je mi bližší. Kdo ví, třeba se k macaté sáze doproabstinuju.)
Vytáhl jsem svůj milovaný, letitý bájcykl "apač" a třikrát ho už provětral. Přehradní vítr ve vlasech, spanilá jízda, píseň na rtu ("...všichni souuu už v mexikuuuu, buenos dííííjas, jááá taky du..."), po okolních dědinách, stokrát projeté trasy, ale co už, mám tyhle tortury rád...
Hned jak to dokrofu, vrhnu se na týden odkládanou opravu myčky (no fakt, já - error 30 - ne, že bych to někdy dělal, ale vytiskl jsem si návod z netu a prý je to "lego pro chlapy", tak uvidíme).
A pak, asi, až vyšlu nejstarší dcéru na taneční pretěky (mladší dvě jsou u mojí mámy), vyšlápnu zasejc. Dyk je krásně...
Žádné komentáře:
Okomentovat