Už si přesně nevzpomenu, jestli jsem prioritně přestal hulit nebo chlastat. (Vzpomenu, dyk je to tři neděle, ale ta věta se mi hodí do krámu, do úvodu, tak se tvařte, že je pravdivá, někdy lepší nevědět.)
Jisté je, že tahle duální, siamská tortura je efektnější než pár předchozích nesmělých pokusů. Mimo hospodu je nečadit prostě snazší. Zasloužilí abstinenční mudrcové mají recht ("zapomeň na hospoduuuu, Roberte Hoode..").
Ono mě vůbec překvapilo, jak sveřepě se démon alkohol brání vypuzení z mého životního jízdního řádu! Na cigára si skorem nevzdechnu ani ve chvílích, kdy jejich bafání bylo železobetonovým rituálem. Pivo, to mě ovšem trochu trápí! Ne přímo šurikeny úzkosti, ale jakás lítost tam ještě je.
A ne! Nemohl bych si občas pár dát, sakra.
A tak mi zvostalo kafe. Ráno a večer (a odpoledne a podvečer). Nejsem typický logrista, co se nakopává pravou, brazilskou kávou, spíš je to rituál, vábení domova (usrkávám skoro výhradně doma, z jednoho ze svých tří kafohrnků, co mi daly dcery), než fyzická potřeba. Ta nescafé žbrunda s mlíkem nemá s kávou nic společného, ale mě baví, a stačí. Nějaký ten zlozvíček přeci musím pěstovat, abych nebyl úplně sociálně nekompatibilní!
Žádné komentáře:
Okomentovat