Deník násosky

Bylo by vděčnější a čtenější občas naškrábat kostrbatě nějaký zápisek typu "Deníček vochlasty", získal by jistě rychle skupinu oddaných fanoušků. Kde sem se jak nadral, jak vydatně jsem se vyzvracel, co jsem se navyváděl..
Než se  do zblbnutí přesvědčovat o nezbytnosti a pozitivech abstinence. O ušlechtilostech takového počínání...
Není nic otravnějšího než abstinence! Co všechno nikdy nezažijete a neuděláte, pokavad jste seriózně střízliví! Vykoupali byste se snad nazí o  půlnoci v hostivařské přehradě s kámošema (a kámoškama, že)? Asi ne. Jasně, je to kravina, páč se můžete dost dobře utopit. Ale pokavad to přežijete, je na co vzpomínat, že jo.
Ne, že by mě splín hnal nezapuditelně vožrat se, ale chuť to udělat je.
Slunečníky před putykama totiž s azurem nad hlavou vyrostly jak prašivky po dešti a tíha definitivy střízlivosti dosedla na mě jak kondor na pěkně uleželou mršinu.
Do toho majstrovstvá v ladovom hokeji! A ještě v nepřátelském Rusku k tomu. Celá knajpa huláká, půllitry se točí a kumpanie si užívá skupinové euforie, vymalované konzumací do nadšených, patriotických barev! A já? Usrkávám doma hnusné nealko pivo před televizí a snažím se přes potomky zaslechnout Zárubu! Zabte mě někdo!
Křížky v kalendáři přibejvaj, mé nadšení anihiluje a kdo nechlastá s náma, stojí opodál a pokavad si někdy budu mět zvyknout na permanentní střízlivost,  v horizontu tejdnů to asi nebude.
Špacírovat s kámošema, s báglikem na zádech, a zatímco si vytahujou jedno cígo za druhym ze zmuchlané krabky a dodržují pivní hladinku, já se usmívám od ucha k uchu, lahodně si mlaskám nad džusíkem a vůůůůůbec, vůůůůbec jim tu nestřízlivost nezávidím, poněvadž se úúúúplně stejně silně bavím i bez chlastu a cigár..... Vááážne to jde? Ty vole, dyk právě vo tom to je, ne, ty čundry a hokeje!

Ajtakrajta. Jeden se sám sobě nezavděčí. Měl jsem výčitky, že moc chlastám (moc = čtyřikrát i vícekrát týdně v hospodě, ne na dvě, ale na šest i víc) a hulim jak tovární komín (krabička denně i bez hospody), přestával jsem si sebe vážit a pomalu se rezignovaně odevzdával kostkovanému ubrusu s půllitrem coby hlavní životní náplni a teď? Mrmlám, že mě sere život bez toho?
Tak doprdele, co mám s tou svou mozkovnou jeblou udělat, abych byl sám se sebou spokojený, šťastný a cítil se barevně, ne černobíle a nebral při tom LSD?