Malé věci

Tu a tam mám pocit, když sleduji vlastní tvář v zrcadle při holení, že právě malé až malinké věci jsou tou základní stavební hmotou života nebo spíš žití a dobrého pocitu z něj...
Ne ani tak velkolepá, ušlechtilá motta, kterak být čestným, rovným, dobrým, a všechny ty pozitivní přívlastky, člověkem. Nesedám večer na gauč s pocitem zadostiučinění z pomoci stařence na přechodu či dobře odvedené práce v zaměstnání... (Taky, ale o to teď nejde, safra.)
Chvilkové procesy a dojmy, sekundy běžné rutiny, kdy mozek beztarostně trčí v konání úkonu jakým je třeba to holení brady, ranní káva, med do čaje, svačiny dětem do školy, cigáro na zastávce v ranním mrholení (aj, zase kýč), kus řeči s neznámým, bodrým chlápkem v montérkách před domem...
Při nich je mi dobře, nohama stojím na zemi, vím, že jsem a nelituji..
Upomíná mě to na citát z Ghost Dog - Cesta samuraje:
"Záležitosti velkého významu by měly být brány na lehkou váhu."
"Záležitosti malého významu by měly být brány smrtelně vážně."
Aneb, abych parafrázoval známého známou: Dokud si ráno čistím zuby - je to v pohodě. :o)
Tak...

(Ne)Dovolená

Rád sonduji nad obyčeji toho či onoho jednotlivce. Především sebe, samozřejmě, páč mám k sobě nejblíž, že. Nemálo, ne-li většina, vzorců našeho chování je obtisklá od rodičů, ať se to jednomu líbí nebo ne. Každoročně slýchávám o prázdninách otázky ohledně dovolené. Už jsi byl, kam pojedeš a tak dále. Nebyl a nepojedu. Nechápejte mě špatně, nijak nepopírám moudra odpočinkologů, kterak organismus potřebuje pro reset vypnout a vypadnout. Ale klasické, rodinné stěhování k moři a na hory, případně ještě dál za exotikou, to není nic, co bych podnikal a vyhledával. Jezdili jsme na chalupu, k babičce, byli jsme na Slovensku. Moře? Asi fajn, když mu všichni tak blahořečí, já byl všehovšudy ve třinácti se školou u Baltu v NDR a v sedmadvaceti, shodou náhod, mě postihlo pár temp v Pacifiku v San Diegu. Nejsem mořský typ. Klidně si se stejným pocitem relaxu skočím do místního rybníka či řeky. Týdenní Makarskou mi nahradí víkendový výšlap s pár kámoši nebo prochajda s dcerami. Dnes asi sednu na kolo, objedu okolní vesnice a v jedné z nich si dám pivo. Moře tam nemají, jen Sázavu, ale je tam pohoda. A co vy, táhnou vás dálavy a vodní plochy nezměrné nebo si vystačíte s chatou a rybníkem?

Nedobrodruh

Znáte ty větrem ošlehané chlápky a mládence, co se vrhají do dobrodružství po hlavě, sjedou divokou vodu, lozí po horách a stěnách, prošlápli každý světa kout, jsou doma všade, vyndají z báglu co je třeba, tu sekyrku, tu vařič, tu čelovku, poradí si v každé situaci, nic je nevykolejí, na Kamčatce ani v Polypsech. Celta, pár klacků, nůž a ups - už je kam ukrýt těla před deštěm. Ráno se ošplouchnout v potoce a vzhůru a dál...
Tak tenhle praktický muž do divočiny já nejsem ani málo. Obdivuju ty týpky a smekám, sám ale jak jsem za hranicí všedních dnů, ať už lokalitou či činností, stačí mi jedna, dvě noci a už bych valil dom - udělat si kafe do svého hrnku, vlézt si do vany, natáhnout se na svou zem (spím na zemi :o)...
Mám to, co mi paměť sahá  - na táborech, festivalech a čundrech jsem si užíval, né, že ne, ale, halt, třetí den už převládla touha po domově. Jak jsem odněkud mohl jet noční tramvají, jel jsem, než bych tam spal...
Řekl bych - domácí konzerva, ale tak jednoduché to není! Miluju přírodu, scenérie, panoramata, lesy, řeky, louky, courat se polňačkou ode vsi ke vsi, zaáchat si nad lány, seznamovat se s lidmi, poklábosit u pivka... Nejsem gaučový typ, co si lahodí před televizí s miskou arašíd. To neumím, utíkám se z bytu jak to jde. Ten přístav za zády ale mít musím a pokud možno co nejblíž. Můj ritualizovaný sled "ranních událostí" není kdovíjak synchronní s okolním světem. Budím se v půl páté, pět i o  víkendu - a musím vstát, už prostě nezaberu a jen tak ležet mě nebaví. Zbytek party bude chrnět ve spacácích jak mrtvoly ještě čtyři hodiny a kam já se poděju? Doma si ten ranní klid užívám, než se vzbudí dcery a začne randál, ale meditovat tři hodiny někde u řeky, na to jsem moc velký neurotik... To se radši seberu a ťapu sám deset kiláků časným ránem k domovu, daleko před zbytkem výletníků. Kochám se, ale těším se domů...Máte to někdo podobně?
Suma sumárum, dobrodruh ze mě už asi nebude :o)

Konec konců...

Jak to tak u podobně neskromných cílů bývává, změní-li se už tak skromné množství příspěvků o plnění směle vytyčeného předsevzetí na úplné ticho, značí to nejspíše jediné = výbuch. Tedy šmitec, houbelec, prd, vyměknutí - zdarec, silná vůle, srabíku...
Rád bych nabídl košatou historku, kterak jsem se dva měsíce nedostal k internetu, měl na starost důležitější věci a neměl potřebu se chvástat. Protože jsem si natolik zvykl nekouřit, že už není proč se prsit a plácat po ramenou.
Nenabídnu, páč kouřím.
Kdyby pár u piva, u opice, ale ne. Už několik dní blafu jak tovární komín, stejně jako před 8. únorem,kdy nazrály okolnosti přestat. Navzdory zdravotním potížím, které mi tohle svinstvo zjevně způsobuje...
Průběh, drazí pozůstalí, byl nudně předvídatelný. Jen mě to pár týdnů nedocvakávalo, opojenému rychlým úspěchem. Vysmál jsem se štamgastům, srážejícím můj úspěch v třetím týdnu abstinence.
Týden na to, jak mávnutím kouzelného proutku, měním kolosální vítězství za usmolenou plichtu a podlehám u půllitru, co už taky, safra, jednou se to nepotento, že, jo.
O další měsíc později jsem při konzumaci na polovině někdejších neskromných dávek..
Pak už stačilo jen pár dalších týdnů k naprosté ztrátě soudnosti - a - nerozumnému návratu k závisláctví. Co na tom, že mimo pivnici či zahrádku rodičů téměř nekouřím. V zmíněných lokalitách si to už čtrnáct dní bohatýrsky vynahrazuji...
Bim, bam, ding, dong. Tuhle medaily si na krk nedám. Uáááá....

Dělej, jak myslíš

Do nadpisu položené doporučení v poslední době slýchávám poměrně často a tím víc si uvědomuji, jak obtížné je, alespoň pro leckoho (tím myslím leckoho sebe), se něčím tak prostým a logickým řídit.
Je to stejné jako s mnohou jinou, těžko zpochybnitelnou moudrostí a hlavně samozřejmostí jako mluvit pravdu, dělat vše dle nejlepšího přesvědčení, být rovný, upřímný k sobě i světu, nepřehánět, nebýt negativní, věřit si, jít za svým snem a tak bláblá.
Všechna ta krásně formulovaná motivovadla odborníků na rozvoj vašeho ušlechtilého a nejlepšího já.
Jenže... Snadno se to řekne. Budeš-li chtít, dokážeš to a tak dále...
Komu není rady, tomu není pomoci.
Kdo by si občas nepřipadl jako oběť tohoto definitiva, že? Navzdory jisté inteligenci, kterou u sebe tušíte a která by měla postačovat k nepochybnému jednání, chování a tak dále, děláte jednu kravinu za druhou i když už při jejím dělání jasně víte, že to kravina je a vesele v tom pokračujete, abyste si pak v duchu nafackovávali, jak jste nepoučitelní a ne a ne a ne?
Sumu sumárum - dělat, jak myslíš, jaksi v širším slova objemu - alespoň pro mou zmatenou existenci, není vůbec tak prosté, jak by se mohlo jevit. Častěji mám pocit, že dělávám přesný opak, než bych dělal, pokud bych nedělal..... opak, no :o)))
Tak řekněte, není to na facáka... :o)

Ažpotomismus

Zdalipak je mezi vámi, drazí spolupozemšťané, někdo další vyjma mé maličkosti, trpící v nadpisu zmíněným defektem? Projevuje se celkem nevinně, v důsledky ale může tu a tam způsobit menší i větší problém. A nemusíte být zrovna od přírody kverulantský nicnedělač, odkladač či bojkotovač čehokoliv vynuceného. Ostatní životní funkce mohou, nikoliv nezbytně, plně fungovat a hrdě vás řadit mezi víceméně provozuschopné občany a jedince.
Jde jen o takovou, zatrachtilou zlomyslnost, která se u mě vyvinula v obtěžující úchylku. Jakmile mám vyřídit nějaký ten ne zrovna příjemný telefonát, a nemusí být rovnou nepříjemný nebo neblahé důsledky nesoucí, ale je to vykrofání čísílka tu katastrálního úřadu, tu instituce, banky, byťáku, ale i osoby, ku které mám nějaký ten vroubek, restík a kdo ví co.
Zavolám tam v pondělí, jasně, teď je pátek, pak víkend, to si nebudu kazit náladu (jsou to v jádru irelevantní oříkávánky, páč jedno až pětiminutový telefonát jistě není kažením idylky). V pondělí vše ostřelhbitě a bez okolků vyřídím ráno z rachoty, kvůli té nezaplacené poslední částce pojištění do banky, odvolání něčeho domluveného z kdovíjakého důvodu komukoliv, prodloužení končící smlouvy s operátorem (tady dokonce nejde o nic nepříjemného ani náznakem, naopak, když nezavolám, natankují mi vyšší tarif - přesto váhám a odkládám), prostě ty ne úplně vysmáté záležitosti, které musíte, ale moc nechcete...
Jenže.... V pondělí ráno to spěšně odložím na odpoledne a odpoledne na úterý. Kolikrát jsem schopný to protahovat až na týden, dva. Velmi nepěkné postižení...
A nemusí jít jen o telefonovát, ale i skáknutí na poštu (tam tak nerad, naštěstí za poslední rok jsem tam byl nucen asi třikrát), do centra pro něco a tak dále...
Hmno... Cvakaje tyto řádky, skoro bych měl dojem, že jsem sotvafunkční labil... A to si tak usilovně namlouvám, že tak to vůůůůbec nemůže být :o))) Budu s tím muset něco dělat. Ale až po víkendu, teď si nebudu kazit sobotu...

Kocovina

Tak vám řeknu, děcka, je to pěkná otrava, ten nikotinový detox po dvaceti letech menší a poté větší závislosti. Absťák mnou nezmítá, nesedím-li nad žejdlíkem v knajpě - v této disciplíně jsem výrazně překvapil sám sebe. Pokud ovšem v místní i jiné občerstvovně zaháním Radegastem všednodenní chmury či podpírám radostě, čím dál bezodkladněji prohrávám s chutí na svou přídavnou drogu.
Přiznávám a kaji se - již jsem téměř zcela rezignoval na představu nekouřit i u chlastu.
Důsledkem je velmi nemilé rozčarování a ponaučení o nemoudrosti polovičatých řešení!
Ještě před čtvrt rokem jsem při každé, povětšinou páteční návštěvě nejpůvodnější sociální sítě - hospody, vyblafal krabku za tři hoďky jen to fiklo, vypil šest piv, dva panáky a ráno? Mi nebylo lautr nic, ni bolehlav, ni chutě vyprázdnit žaludek, nic. Chlapácky jsem se nezřídka chlubil, kterak nevím, co je kocovina. Halt, důsledný trénink.
Teď, po třech měsících nekouření (za střízliva, sluší se podotknout), dám šest piv a pět cigaret a druhý den mi je taaak zle! Hlava třeští, žaludek na vodě, pálí žáha. To jsou stavy, kterým jsem už odvykl a rád bych je oželel i nadále...
Musím buď přestat i chlastat, čímž by se ze mě stal už arcinudný patron a není to zrovna vize, která by mě uspokojovala, anebo začít hulit pořádně, což už nechci ani náhodou.
Hmmmmmmm.....?

Krize středního věku

Že by?
Se ze mě stával po čtvrté dekády na planetě nudný, zaprděný patron? Hmno.
Přestal jsem kouřit (8. února) krabičku denně. Je příjemné nešacovat každý den kapsy, zda mám osm pětek, nehledat plíce po předchozím večeru u sklenky a nesmrdět jak popelník (a ještě zhubnout, paradoxně, pět kilo!), Aby ale těch ramen nebylo přespříliš, do finále extraligy napravených kuřáků jsem nepostoupil, ač start byl ambiciózní. Už po čtrnácti dnech jsem si opatrně zapálil u třetího piva v naději, že zvládnu dát si maximálně dvě a dostojím tak opatrnému předsevzetí "občas si dát pár u piva". Jasně, moudré ani za mák, ale, no... Tak, no, droga, halt...
Za další týden jsem si  u piva dal místo dvou čtyři a za další týden šest. Mezi tím od začátku "mise" ani jednu za střízliva, oproti předchozí krabičce denně. Žádný absťák během dne nepřemáhám a nemám, ale jak sednu k pivu, už mám chuť a bojím se, bojím, že to časem neustojím a brání mi to tak plesat nad tím částečným a nikoliv nevýrazným úspěchem.... (Neříkám hop.)
No, tento víkend jsem dokonce nešel ani na pivo, což se mi nestalo snad roky. A, světe div se, nelitoval jsem, nepotlačoval slinu a bylo mi dobře. Dal jsem si doma pár kafí a stačilo. Ano, nemalou roli v tom sehrálo víkendové slaměné vdovství a hlídání dětí a, v míře maximální, nepěkné trauma z minulovíkendového ožrání. Eh. Deníčku alkoholika, kolik toho musíš unést... :o)
P.S. Sex mě stále baví, ale už to taky není žádná hitparáda :o)

Nekouřím, ale už zase chlastám

Už jsem pomalu uvykl na sebe coby nekuřáka! To jsou mi věci. Já ve svém beznikotínovém vesmíru.
Tedy, úplně bez nikotínu není, do hospody už chodím stejně často jako dřív - to znamená dost často. Počáteční obava, že konzumace piva bez silně navázané druhé drogy mě jednak nebude uspokojovat a druhak si po třetím pivu zapálím, se ukázala z větší části lichá. Stále moc nechápu, proč (zatím!) to tak bez muk zvládám, sedět u štamgastského stolu v hospodě, kde většina kolem hulí, ale ta vůně/smrad mě nic nedělá, ani pohled na blafající a užívající si kuřáky. Že by až tak se mnou zamávalo celkem nevinné a nijak vnucovací doporučení pana chirurga, že na můj počínající zřejmě zánět šlach není krabka denně ta pravá meducína?
Zkoušel jsem, nijak vážně, párkrát přestat. Obvykle to odhodlání vydrželo dvanáct hodin než jsem se mrzce přesvědčil, že "srát na to, jsem svobodný člověk, chci si zapálit, tak si zapálím." A bylo vymalováno.
Proto jsem se ani nepokoušel tvrdit někdy, že chci přestat. I tentokrát jsem byl ochoten si představit, že vydržím nehulit bez alkoholu, ale v hospodě? Ani zlámanou korunu bych na sebe nevsadil.
Ovšem matadoři, počítající nekouření na roky, mě důrazně varují, že má pýcha a holedbání po měsíci jsou směšně předčasné a že mi je omlátí o hlavu, až budu za pár týdnů bagatelizovat opětovné kouření...
Mé nekouření není absolutně 100% a nebyl to ani můj cíl. Počítal jsem, že u piva si pár zapálím, ale ze strachu, že bych to neukočíroval a vesele čadil znovu dvacku během pár dní, odkládal jsem to, jak se dalo, než zesílím, že :o).
Vydržel jsem dvanáct dní, než jsem si dal dvě na balkóně. Druhý den mi nebylo ani trochu dobře a byl jsem překvapen, jak moc je to znát! Neměl jsem nijakou potřebu pokračovat. Naopak. Za dalších asi deset dní další dvě cestou z hospody ve vedlejší vesnici (se stejným následkem) a za dalších deset, pěkně nachmelen, asi čtyři, které si ovšem sotva pamatuji (jen o trochu víc než cestu domů). Nic z toho nezpůsobilo, že bych měl větší absťák nebo chuť se ke kouření vrátit. Funguje to naopak jako odpuzovadlo, stačí si vzpomenout, jak mi bylo ráno blbě a je po chuti.
Šlachy mě téměř přestaly bolet a prsty brnět. Obava, že se ze mě ke všemu nuceně stane nudný nekuřák - abstinent, se nenaplnila, stačily tři týdny odříkání a už chodím do knajpy stejně jako předtím a dokážu se zhulákat i bez cigára.
Uvidíme... Nejhorší je to ve stresu, když vás něco nebo někdo brutálně rozhodí (nejlépe partnerka), to je chuť si bez rozmyslu zapálit veliká, ale taky to jde přestát...
Nazdar!

Zmatenost

Ano, jsem zmatený. Ač tím jistě všem zainteresovaným objevuji Ameriku. Jsem zmatený, že moje naivní vize o euforii organismu z přerušení permanentní dávky jedu se ihned projeví. Houbelec, prd, prd!
Dvakrát jsem byl na pivu bez cigaret a "těšil se", kterak ráno svěže vyskočím a potvrdím si, že blbě není z piva, ale právě z nezřízeného čadění.
Má schránka s mou obstarožní mozkovnou mi ovšem natruc dává škodolibě okusit pravý opak! Dřív jsem dal šest piv a krabičku, ráno vstal - a fungoval (a zapálil si, za hodinu), žádná kocovina, nic. Všade jsem se holedbal, kterak nemám problém se vstáváním a kocovinou!
Že by v tom hibernačním procesu funkčnosti chyběla retka? Po nijak hurónské konzumaci bez nich (pět piv) jsem se vzbudil jednou v depresivní úzkosti, podruhé jak omráčený, zmuchlaný, s břichabolem, v puse jak v polepšovně (!) .
Zdá se, že jak si tyhle dvě legální drogy podají ruce, vůbec se jim nechce existovat bez sebe...
Což je asi dobře, páč mě to, alespoň než vysvitne Slunko a otevřou zahrádky, donutí minimalizovat i chlast :o)

Nekuřákem 03

Na dobrou radu virtuálního G+ přítele Marka, pokračuji v popisování snahy seknout s kouřením. Kvůli sobě, než že by to někoho zajímalo. Každá minuta, co zaměstnám mozek dobrá.
Po 200 hodinách bez nikotinu zvítězila chuť na pivo. Pod záminkou ověřit si serióznost odhodlání v zátěžové situaci. Navzdory manželčiným výtkám o předčasnosti jsem směle vyrazil do místa nejkritičtějšího, jemuž, jak každá přiručka na prvním místě radí, je záhodno vyhýbat se jak čert kříži - do místní putyky.
Ihned po dosednutí následovalo neskromně hrdé oznámení osmidenní abstinence. Namísto uznalého mručení dostalo se mi neskrývaně pohrdavého posměšku, že o něčem tak bezvýznamném není na místě vůbec mluvit. Následovaly zkušenosti dvou dvacet let nekouřících přísedících o tom, že krize přijde později. (Což by vysvětlovalo dosavadní pohodu.)
Ale k věci - chuť na retko jsem za celý večer neměl (!!!), ani mě nedráždili ostatní kuřáci! Pivo mizelo mnohem pomaleji než je mým zvykem (pít pomaleji než je mým zvykem opravdu není náročná disciplína), pravda, byla to devatenáctka speciál :o)
Nezapálil jsem si - ale odejít po dvou půllitrech se nezadařilo, ech, a standartně jsem se opil (jde to i bez cigaret).
Přes tento prohřešek bych to považal za momentální úspěch.
Zcela zásadně pokažený následujícím ránem, kdy mě vzbudila masakrálně silná, nevysvětlitelná úzkost (nikoliv kocovina)! Nasraný mozek se vztekal, že nedostal k alhoholu i svou nemalou dávku nikotinu. Převaloval jsem se od tří a připadal si jak Renton v Trainspottingu při známé odvykací scéně v posteli :o/ Nebylo ani dost pozitivní vůle vydat se do robory, tak jsem napsal sms o dovolené. Ve vzpřímené poloze se funkčnost organismu vrátila do normálu aplně obnovila základní životní funkce.
Drahá mé rozčarování bez meškání utvrdila vygoogleným seznamem abstinenčních symptomů:

- úzkost
- snížená schopnost zvládat stresové a zátěžové situace
- špatná nálada, deprese, podrážděnost, agresivita, zlost, frustrace, psychomotorický neklid
- nespavost, zhoršená schopnost odpočinku
- poruchy a neschopnost soustředění
- zvýšená chuť k jídlu
- bolesti hlavy, závratě, pokles krevního tlaku a tepové frekvence
- únava, nevolnost na zvracení, zácpa, plynatost
- brnění končetin a svalů až mírné křeče
- pocity snížené cistlivosti končetin

Většinou z toho jsem trpěl i předtím, navzdory kouření, ale i tak bych tenhle seznam oželel znát, tím spíše doplněný o statistiku, že bez pomoci uspěje 5-7% kuřáků a že tělo se 100% pročistí za stejně dlouhou dobu, co člověk kouřil, plus pět let (sedmdesáti se neplánuji věru dožít).
Hmno, fajn. Poučme se z krizového vývoje - na hospodu bylo rozhodně brzo a moudré rady se jí vyhýbat nelžou. Nakoupím si pytel mrkve a budu chroupat jako králík, abych se zabavil....

Nekuřákem 02

Ač jsem po filosofické epizodě na naší mikrotoaletě započal svou generální rekonstrukci - kormidlem k nudnému radikálovi, co se nedotkne cigára, půllitru a možná ani flákoty, s lítostí kvituji zjištění o nepřetavení se v rozhodného jedince, prostého výčitek a nejistot.
Všudypřítomné sarkastické snižování všech svých ušlechtilých cílů a kroků praktikuji vesele dál a bez váhání s bradou vzhůru kupředu a nikdy jinak se nekoná. V tomto regionu nižádná změna. Rozhodnut odstřihnout se od dvou nejpopulárnějších legálních drog, dobrá, alespoň od jedné, jsem dokonce ponoukán manželkou šmahem vyřešit i letitý vnitřní boj latentního vegetariána a vykašlat se na maso, které roky jím navzdory přesvědčení, což není košer. Budiž. Ale považte - nekuřák, abstinent, vegetarián, ještě bych mohl přestat šukat (už tak to není nijak drvivá kadence :o) a mluvit sprostě a mohu si na sebe hodit oranžové roucho a letěl do Lhasy!
Ne a ne si udělat si v guláši vlastních myšlenek pořádek, což dost překáží při snaze být lepší a ještě lepší až nejlepší v našem rameni galaxie. Mnozí rozhodní stále trousí moudra typu: chceš nebo nechceš, je to na tobě, to si musíš sám vyjasnit, se sebeúctou zpříma jít a ne při zdi srát! Já vím, já vím. (Bohumile) Je na čase vítězit! Hrrrrrr na ně! Motivuji se i pozitivně, věru ano - nepáchne mi a nežloutne knír a zlepší se mi dost možná i chuť semene - kdyby to náhodou některou zaujalo, ale co už :o) A ty ušetřené finance, no ježíš, jen za těch šest dní je to pětikilo! Jen nevím, kde je :o)

Nekuřákem

Pátý den bez nikotinu, bez cigarety a, bohužel, není možno jinak, bez alkoholu. Kde je ten, kdo mi má předat diamantovou cihlu za ten heroický výkon a poplácá má ramena řka: dokázal jsi, že jsi vostrej jak vikingská sekyrka a teď už můžeš na pár škopků a čvaňháků, zpátky do naší party bezprizorních dýchačů hospodských zplodin!
Jak, že to s tím přestáváním nemyslím vážně, když to takhlec ironizuji? Néééé, já budu v té nikotinové hladovce pokračovat až do úplného zdechnutí kuřáka a znovuzrození nekuřáka. (Druhá fáze bude nekuřácký alkoholik, ale to má čas :o) Halelujah! Popravdě, není větší ponižovadlo nad napraveného kuřáka. Všechny ty historky typu "uz dvacet let nekouřím, přestal jsem prostě ze dne na den a basta" a tak... Jak já jim záviděl tu vůli! Já, vůl bez vůle. Ale teď se vše změní, mudrlanti, jsem na detoxikačním iron man tripu. Považ, pionýre i skaute, pět dní a fňukám snad? Lkám, láteřím, žehrám? Ba že ne! A to už mi chybí pět krabiček. Já nejsem máslo dvojka, kurva, já to dám, já to ukážu celýmu universu, s mejma drobnejma ať už tabákovka nerátá, ba že ne!
Ale vyložme si karty, drazí moji, čistého ležáku nalejme. Není to blesk z čistého nebe. Ne, ne... Chirurgickou prohlídku rukou mám za sebou, na neurologickou se chystám, páč mě bolí šlachy v nich nebo co to, sakra. A na to krabka denně, pan dochtor poudal, nejni nijak příhodná meducína. Ale ani to by nestačilo, samo o sobě, pár dní na to jsem, prchaje před manželskou tísní, předvedl již mnohokráte zahranou a pečlivě trénovanou etudu "jak se vožrat a přehulit během dvou hodin" v ještě vyhrocenějším provedením než běžně a hlavně s efektním zakončením - hlavou u záchodové mísy a rukou hluboko v krku. .......
To byla poslední kapka, páč já jsem tvor ryze nezvracecí a tuto kratochvíli neprovozuji ani v mimořádně intenzivních mimostavech! Tak prrrr. Jak si loknu piva, má správňácká antikuřácká odhodlanost odletí do rychle mizících krajin minulosti než řekneš ještě jeden Radegast a to nemohu riskovat. Proto i ten alkohol. Což, kupodivu, mému nanicovatému mozku působí značně hmatatelnější trýzeň než samotné nekouření! Vydržet, vydržet!
Ať si štamgasti mohou se zadostiučiněním za pár měsíců říct: dokavad hulil a chlastal, byl v pohodě, jak s tím seknul, vzalo to s ním rychlej konec! Hele, tak nám dej ještě sedm vodek, Zdeno!