Tak tenhle praktický muž do divočiny já nejsem ani málo. Obdivuju ty týpky a smekám, sám ale jak jsem za hranicí všedních dnů, ať už lokalitou či činností, stačí mi jedna, dvě noci a už bych valil dom - udělat si kafe do svého hrnku, vlézt si do vany, natáhnout se na svou zem (spím na zemi :o)...
Mám to, co mi paměť sahá - na táborech, festivalech a čundrech jsem si užíval, né, že ne, ale, halt, třetí den už převládla touha po domově. Jak jsem odněkud mohl jet noční tramvají, jel jsem, než bych tam spal...
Řekl bych - domácí konzerva, ale tak jednoduché to není! Miluju přírodu, scenérie, panoramata, lesy, řeky, louky, courat se polňačkou ode vsi ke vsi, zaáchat si nad lány, seznamovat se s lidmi, poklábosit u pivka... Nejsem gaučový typ, co si lahodí před televizí s miskou arašíd. To neumím, utíkám se z bytu jak to jde. Ten přístav za zády ale mít musím a pokud možno co nejblíž. Můj ritualizovaný sled "ranních událostí" není kdovíjak synchronní s okolním světem. Budím se v půl páté, pět i o víkendu - a musím vstát, už prostě nezaberu a jen tak ležet mě nebaví. Zbytek party bude chrnět ve spacácích jak mrtvoly ještě čtyři hodiny a kam já se poděju? Doma si ten ranní klid užívám, než se vzbudí dcery a začne randál, ale meditovat tři hodiny někde u řeky, na to jsem moc velký neurotik... To se radši seberu a ťapu sám deset kiláků časným ránem k domovu, daleko před zbytkem výletníků. Kochám se, ale těším se domů...Máte to někdo podobně?
Suma sumárum, dobrodruh ze mě už asi nebude :o)
Žádné komentáře:
Okomentovat