Předsevzetí, eh?

Jsou věci v našich životech, dobře známé všem. Zakořeněné v ajťácích, ředitelích fabrik, matkách na mateřských, seniorech s respirátorem u postele i hospodských povalečích. Pořekadla, co říkala už babička a po ní matka. My je sice už nahlas moc neopakujeme, páč doba se změnila, ale známe je. Ne, že by platily, ale trochu utěší. (Boží mlýny, Lež má krátké nohy, Na každého dojde a tak dále.)
Nebo loterie. Podobný případ. Bereme je jako hotovou věc, jakoby to mohlo vyjít. Sportka, škrábací losy za pětikilo. Víme, že nikdy nevyhrajeme milióny, ale proč to nezkusit, když ta představa je tak magická a hnedle vás přenese z mínusového účtu v Komerčce k napěchovanému konto ve Švajcu a to za pár kaček :)
Ta vize vás spolehlivě odstřihne od složenek na kredenci, co jsou po splatnosti aspoň na pár sekund.
Podobně vytrvalý fenomén jsou Novoroční předsevzetí. Ačkoliv si troufnu předpokládat, že už jsme tak zpohodlněli, že se ani nepokoušíme namlouvat si něco o jejich funkčnosti. Taková folkórní vzpomínka. Páč to procento realizovaných v poměru k zemřetým v prvních hodinách a minutách roku je tak drtivé, jak ta nepravděpodobnost v loterii.
Buďto mám příhodnou sklerózu nebo jsem si nikdy zásadní předsevzetí nedával. Pozor, já pitvám ten fenomén, ne jeho smysluplnost, osobnostní trenéři beztak vědí, že velká předsevzetí jsou kravina. Když, tak malá, do začátku, proč hned hubnout třicet kilo, postačí udělat deset dřepů pokaždé, když si natočím pití nebo dostanu chuť na cigáro. Lepší drobné ústupky, než vážné komplikace, jak moudře dí Albert v S tebou mě baví svět.
Nejen Novoroční mívaly u mě trvání maximálně pár dní. Nebudu kouřit, nebudu pít. Nakonec se mi tyhle dvě nejnotoričtější dovednosti povedlo utnout, což o to, a ani to tolik nebolelo (za manipulační poplatek na můj účet zevrubněji popíši metodiku :) ), ale mnohem horšejší je to jaksi s charakterovými proporcemi. Ješitnost, afektivnost, hysterie, panika, malování čertů na zeď. To je moje mnatra a ne a ne jí pohřbít. Skoro nevěřím, že by se mnou nějaký šaolinský mnich něco nadělal.
Jak já obdivuji ty kliďase, co stojí va zácpě na tři hodiny, v klidu si zapálí a berou to jako fakt, tak proč mrmlat, že jo. Až tam budem, tak tam budem. Což říkala máma a to je jedno z těch nezpochybnitelných pořekadel, těžko to popřít, že jo. Já jak nestojíte na značce v celou, páč vám ujelo metro, už ruším celou akci a vidím vás zamordované v popelnici nebo přinejmenším nezodpovědně se loudající s celkovou amnézií. Teda, to já dám spolučekajícím přednášku, jak starý budhista. Vypočtu všechny prozaické důvody a nabádnu ke klidu. Hlavně klid, ono se to nějak vysvětlí. A vím, že jo, nejspíš. Sám ovšem uvnitř panikařím a řežu si žíly. Zdrhám, hledám úkryt, emigruji, mizím pod povrch země z té úzkosti, že věci jsou v kelu. Ta přemoudřelá kamufláž, jakože jsem na zemi nějakej ten pátek a vím, jak to chodí, rok od roku míň funguje a už se vlastně ani nesnažím ji udržovat. Hysterčím mnohdy rovnou a veřejně.
Což, ruku na srdce, u chlapa není ideální přístup, který by učaroval. Ale chlapských přístupů mám, co by se za nehet vešlo, tak proč se divím.
Nenervovat se s blbcema a s věcma, které neni ve vaší moci změnit a ovlivnit. To je ta nejprimitivnější a nejzákladnější poučka, jak v klidu proplout. Jo, teorie, ta by mi šla. Páč já i vy dobře víme, že kokot zůstane kokotem, ať se třeba zvencnem, a navíc zůstane i v klidu a nervovat se nad jeho vypatlaností budeme zase my. (Pozor, teď je úplně irelevantní, že vaše tvrzení o jeho idiocii nemusí být úplně věrohodné a že dost dobře jste pitomcem spíš vy, to je na jinou diskusi, to bychom se nikam nedostali, přátelé, pro tentokrát jste vy ten v pořádku, berme to jako fakt, ať nám to pasuje, jasný). S tímhle zápasím bolestně. Určité milimetrové pokroky proběhly, ale škoda mluvit. Už Markus Aurelius, jehož moudra se mi omylem zatoulala do rukou v městské knihovně, nabádal, že je zcela přirozené být jiný než ten druhý a je přízemní a hloupé s vztekat, když nepobíráte, proč mozek na druhé straně diskuse má pocit, že jedna plus jedna je tři. Prostě je to fakt, s kterým nehnete, takže se hoďte do klidu... Což se snadno řekne, že jo....
Já měl žaludek na vážkách odjaktěživa skoro ze všeho. Že mám jít k zubaři, do školy, do práce, setkat se s někým, něco vybrat, někomu něco říct.... Ani nemluvím, když mě čekaly okamžiky jako maturita, přijímačky, pohovory a tak dále. To jsou mé vnitřnosti někde na hraně kolapsu. Už jsem pochopil, co znamená, když se vám z něčeho zvedá žaludek, ne, není to metafora, jak jsem si v mládí myslel...
Mívám takové malé záblesky osvícení, kdy všechny tyhle haluze zmizí a najednou cítím klid a všechno se jeví jasné a v pohodě. Pokaždé mě to stejně překvapí, jak je to prosté a proč jsem se do před minuty tak nervoval, když všechno je řešitelné a o nic moc nejde. Hurááá. Vítězství. Jenže tenhle velmi dočasný zkrat, díky kterému má myslivna omylem najede na režim, který by měla provozovat stabilně, trvá jen pár minut a štandopéde do "normálu"....
Dokonce jsem si pořídil vlóni i jednu chytrou knížku, kterak se pochlapit a být sebevědomý a praktický občan. Pár dní jsem tím nasákl a byl chytrý jak rádio. Ale nevydrželo to.
Pomalu se snažím smiřovat, že jsem jaký jsem, ostatně pátý křížek na krku, už by asi bylo na čase.
Ale řeknu vám, nejkomplikovanější vztah je sám se sebou...
Ale, k tomu úvodu o předsevzetích. Měl jsem trochu pocit, že bych si měl nějaký ten sebecepující cíl vytyčit, když už jsem dokázal nepít a nekouřit, proč bych neuspěl i v sochání své psýchy, že jo...
Ale, víte co... Budu realista. Začneme něčím uvěřitelnějším - tři až pět kilčo dolu a víc tepat sebe, než to, do čeho je mi prd a s čím nehnu, že jo.
Nazdar.

VPP (Vánoční patetický plk)

Zlomyslná náhoda tomu chtěla, že táta naposledy vydechl zrovna čtyřiadvacátého. Na Štědrý den, který je symbolem nejbližších pohromadě, to tak bude na den tři měsíce, co už s námi fyzicky pohromadě nebude a to pro mámu, pro níž byl půl století téměř veškerým životem, je nelehká situace. Ne, že by úmrtí nejbližší osoby byla nějaká pohoda v jiný datum, ale tohle nepřidá, co?
Už několik týdnů dopředu se máma s pláčem děsila, jak Vánoce sama zvládne. Všechno s nimi spojené tolik připomíná tátu (stejně jako cokoliv jiného jindy, ale přeci jen, no, dyk víte,
Vánoce, no).
I tu zásadní národní ingredienci, bramborový salát, dělal dycky on. Když mě máma poslala včera na nákup, vlastně ani nevěděla, jestli šunkový nebo gothaj. Dělal ho totiž se salámem (já ho nedávám). Už to jí vehnalo slzy do očí. (Koupil jsem šunkový, gothaj slečna nabízela jako první variantu, měl moc těch bílých flíčků).
My nikdy nebyli ukázkoví slaviči, zářný příklad ctění tradičních Vánoc i jiných svátků. Vánoce jsme měli hezké, ale zase tak moc to naši nežrali. Žádné objíždění příbuzných, rituály a tak. Salát, řízek, stromek, dárky, to jo. Ale rozumně. Žádné šílenství, gruntování a tak, spíš pohoda, bez těch křesťanských přívěsků.
Poslední roky táta nesl Vánoce nějak zle. Už na začátku prosince začal upadat do špatně maskované deprese a na Štědrý den nevypadal vůbec dobře, sotva mluvil, dárky si rozbalil ledva a musel se hodně přemáhat.
Z části už mu zřejmě nebylo dobře, a na stará kolena dost možná vyplouvaly celý život potlačované rány z příliš brzkého a nepěkného odchodu rodičů v dětství. Emoce on dával najevo minimálně, držel to v sobě, asi právě pro tu bolest - v životě o rodičích nemluvil, nikdy jsem neviděl ani jejich hrob....
Když tak nad tím dumám, obdivuji víc a víc, jak celé roky ani nehlesl, podle fotek už pár let mu muselo být mizerně...
Já vím, všechny ty obrzličkové řeči, jak tady s námi je, v našich srdcích a tak dále, jo, je to hezký a chápu, že těžko vymyslíš něco lepšího. Ale, popravdě - když ho tak ve vzpomínkách vidíte před sebou, drtivost faktu, že je prostě pryč, cítíte stejně hodně na hovno jako před tím čtvrt rokem, kdy v Motole vydechl.
Asi je potřeba mnohem víc času, aby to jeden přijal bezvýhradně, ne?
Nehroutím se nikde v rohu, nervu si vlasy, neberu prášky na spaní, naopak, utěšuju mámu, téměř s ledovým klidem, vysvětluju, jak smrt je ta nejběžnější věc na světě, ať chceme nebo ne, jak měl fajn život, jak to šlo rychle, jak se s tím musí srovnat jako miliarda ženských před ní... Dělám ošetřovatele, abych se sám nemusel zabývat sebou, ale když ta hraná smířenost poleví, v duchu si zaskučím a zařvu : hovno!, na prd to je. Chci ho zpátky, kurva!

Asi bych to měl zakončit nějak optimisticky, jak se na Štědrý den náleží, místo abych tady trousil plačtivost, ale asi nechci. Tohle neměl být žalm, ale já musil, víte. Už proto, že táta je táta, a já to takhle dělám, miluju ho i když už je pryč. A ač dnes mnozí z vás mají to štěstí, že nic podobného nemusí zakoušet na vlastní kůži a budiž vám to vřele přáno, jednou budeme na stejné lodi.
Tak, hele, Roberte, hlavu vzhůru, kurňa, nejni všem dnům konec, víme!
Hezký svátky, lidi.

Sen o autobusu

Na dnešek se mi zdálo o tátovi, asi podruhé, co 24.9. umřel.
Nevěřím na sny, osud a tyhle bla bla bla obrzličky.
Podle mě "jen" mozek vezme všechny dostupné ingredience, co vám do myslivny dobrovolně i nedobrovolně za léta natekly, a ukuchtí z nich epizodu na aktuální téma.
Možná ne...

Tenhle byl hodně sugestivní, a metaforický, a symbolický, no, posuďte:

Sedím v autobusu. Na zastávce se otevřou dveře a na schůdky vleze táta.
Je nahý, ale nepůsobí to nijak nepatřičně. A vypadá mladší.
Není nijak veselý, ani smutný, spíš trochu zaskočený, ale smířený.
Zavolá si mě.
Jsem upřímně překvapený, že smrt není konec.
Ale nevyvádím, akceptuji to.
Ptám se, co tedy je po smrti. Táta to nijak nekomentuje, jen přitaká. Je jasné, že jsem překročil hranici, o tom se mluvit nesmí.
Něco po mě chtěl, vyřídit, že za týden už "odjíždí"...

Bylo to divné, jako by ten autobus byl život, co jede dál, ale už bez táty, který nastoupil, jen aby mi dal vědět, než úplně odejde, že všechno je v pohodě....

Tohle uvařil můj šéfkuchař mozek, asi abych mohl jet dál, prosím.

Smrt jak buď

Smrt jak buď

Nikterak nepřekvapí, že pokud bude vaše zdraví jakž takž sloužit a vaše života-bytí neutne žádná tragická neplánovanost, dříve nebo později budete svědky úmrtí svých rodičů.
Přirozená věc, že.
Je blbost vůbec na to myslet, když jsou v nejlepších letech a penál je daleko, ale jak jim přibývá křížků, častěji vás napadá, že ve hře nemusí být dekády, ale možná jen roky, a jakkoliv se vám ta představa příčí, červíček hlodá.
Roky ubíhají, tátovi či máme už je přes pětašedesát, a ač stále až na drobné trable způsobené opotřebením prosperují a fungují, masa jejich vrstevníků, rodičů vašich spolužáků, začíná prořídat..
To se stává, říkáte si, a doufáte, že ti Vaši mohou pobýt ještě klidně dobrých patnáct dvacet let! Osmdesátpět je sice celkem hraniční představa, ale co už...
Vám táhne na padesát, ale máma s tátou jsou prostě máma s tátou a jsou tady. Jakákoliv jiná varianta je zapovězená a basta.
Ale, jak se říká, na stará kolena si každého ten jeho rak najde.
Rodič zajede na vyšetření, bo ho zlobí plíce nebo co, sedne do auťáku, doveze se sám na kliniku, jakoby ani o nic nešlo.
Něco ale na snímcích není, jak by mělo, pošlou ho na CTéčko a ups. Zdá se, že je to tentýž táta, nic se nezměnilo, ten, co vás "včera" vezl a prokecali jste celou cestu, ale doktoři dělají bubu. Vyprávějí o nádoru, umírání, chemoterapii a podobných radostech, které, bohužel, v drtivé většině případů cestu do hrobu spolehlivě uspíší než že by vám prodloužily život....
Než se nadějete, váš vitální táta je rázem onkolgický pacient a dochází na chemoterapie.
 A - hle - světlo na konci tunelu - nádor kupodivu zařadí zpátečku a vaše prohlubující se beznaděj je nečekaně rozčísnuta dobrou zprávou: léčba zabírá. Ha!
Bez problémů a rádi zapomenete na chmurné vize pohřbu a života bez táty. Je vyhráno. Nebo aspoň plichta. Zázrak.
Ne na dlouho.
Uběhne pár měsíců, dva, tři, půl roku a všechno je zpátky a hůř.
Z plic nález skorem zmizl, ale metastáze jsou v mozku a bůh ví kde. Metastáze, to svinské slovo.
A radost ze zázraku je v prdeli, a vy jste v prdeli a dokonce i váš táta, co dycky všechno přepral, je v prdeli...
Zkusí operaci, možná už ani moc nevnímá, co podepisuje, není mu podobné, že by v sobě nechal vrtat.
Kdyby dopadla, mohla by nejméně pár měsíců přidat. V temné chvilce je to skoro výhra.
Ale nedopadne.
Táta, který ještě před měsícem pracoval a plnil kalendář na další dny, co třeba udělat, kde má v kolik být a co nakoupit za materiál na zakázky, každý večer seděl se štamgasty v místní hospůdce, leží napojený na trubice a hadice, paralyzovaný, sotva se pohne, vypadá na sto pět a ani vy, ani on už moc nevěříte, že z tohohle se dá vykřesat...
Doktor mluví o prachbídné prognóze, ale uvidíme, třeba...

Za další tři neděle vám v devět večer volají ze sekretariátu, že je konec....
Zrovna vylézáte z vany.
Rychle se osušíte, hodíte něco na sebe a jdete to říct mámě.
V první chvíli jste dost racionální a ani nebrečíte.
Dosedne to až o pár minut později....
Sednete si venku na lavičku a ve tmě si pořvete.
Až pak jdete.




Za dva měsíce, kdy jste tu byli pro mámu a dělali maximum, aby se z té samoty a zármutku nezbláznila a nehodila si mašli, listujete tím jeho kalendářem. Ode dne, kdy ho odvezla záchranka, už jsou všechna políčka prázdná....
Můžete si představovat smrt jak chcete. Je tak hnusně definitivní, že ani její biliontá pozemská repríza není snadno zkousnutelná. Protože pro vás je to poprvé...
Jako dítě jsem se prostě nedokázal smířit s tím, že strojek našeho života není perpetuum mobile a jednoho dne klekne. Proč by měl?
Teď už chápu, jak se věci mají, není to ale o nic méně hnusné, že tu už není....

Hladová střízlivost

Jak je nechvalně známo, již osm měsíců unavuji okolí tu nápadnými, tu méně nápadnými zmínkami o totální abstinenci. Kouření i chlast, sakumprdum. Což každý soudný občan musí shledávati přinejmenším výstředním, pokud použije jen nevulgární výrazy.
Hlavním důvodem byl velmi neblahý vliv kocoviny na můj sklon k depresím, důvodná obava ze ztráty kontroly nad frekvencí návštev hospody (pětkrát, šestkrát týdně, namísto původních pátků = solidní rozjezd alkoholismu) a velmi nepřátelské reakce mých šlach a cév na krabičku cigár denně.
Permanentní střízlivost sebou ovšem vyjma nudy nese pro dumavého a plachého jedince i mnohé praktičtější nástrahy.
S oblibou jsem připitý po pěti, šesti, sedmi pivech cestou domů spontánně nakupoval ingredience na kuchtění. Pustil jsem si hudbu, rozpálil plotnu a dal průchod fantazii z toho, co dům a nákup dal. Cibule, česnek, maso, smaženíčko, smažení. Krásně to vonělo a bylo to fajn. A někdy i k jídlu. Chuť vůni obvykle ani zdaleka nedostihla, často jsem slušně načatou šmakuládu doprasil nevhodným kořením a skončila v koši, ale tu a tam to nebylo marné. A o to ani nešlo, o výsledek, bavil mě ten proces. Samozřejmě s lahváčem.
S rostoucím množstvím piv se výsledky horšily...
Za střízliva nevařím. Nemám ten zápal a to puzení a chuť. Zaleju si musli mlíkem a chutná mi to. No, hrůza, že?
A druhé omezení: eshopy. Když jsem usoudil, že je čas na nový telefon pro mě či rodinu, objednával jsem zásadně po příchodu z hospody, ovlivněn, a odbržděn od přehnané zodpovědnosti a skromnosti. Za střízliva si totiž vždy najdu x důvodů proti a neobjednám nic! Což je pro váhavou Váhu průšvih.
Jsem teď tak rozumný a rozvážný, že bych každého unudil k smrti.
Tak asi tak, no, děcka. :)

Léto, zahrádky a.... (ne)chlastání

Mám tři čtvrtě hoďky nazbyt, dlouho jsem nevyblinkal žádná sebezpytná moudra o pokračujícím nerozumu zvaném úplná abstinence, a páč dny přibývají, nějakou tu zkušenost povytrousím, jak ta schnoucí houba.
Mám za sebou čtyři měsíce bez jediného loku alkoholu a cigaret, a už na to vůbec nemyslím. Skoro. Páč všade teď sedí pod slunečníkama výletníci, trampíci, vodáci a tak dále a užívají letní pohodu s pivem po ruce a dobrou náladou, páč, drtivá většina sociálních radovánek bez půllitru a frťana postrádá smysl! Tak to asi nejen v našich luzích, hájích je, a já to chápu. Proč by jinak lidstvo od věky věků chlastalo a dostávalo se do nálady. Ta potřeba vymknutí se tam je a basta, poutéct všednosti a zhřešit si.
Tak, a k věci, teď bych asi měl sepsat agitační odstavec, jak se z toho rychle oklepete, jak si to všechno dokážu užít teď už i bez společensky respektovaných a tolerovaných drog a jak vám to doporučuji všem, páč se cítím pekelně zdravý, očištení, fit, zlepšilo se mi dýchání, fungování a ruku v ruce s urputným opřením se do kola a bruslí zářím spokojeností, stabilizován na míru maximální!
No, tak to ne. Ani si nejsem už jistý, že je to moudré, takhle se postit. (Vzhledem k slušně rozjetému notorismu jsem neměl na výběr, podotýkám pro připomenutí.)
Předpoklad, že se po cca čtvrt roce plně znovuzačlením do společnosti a naučím se radovat ze skupinových akcí i střízlivý se nenaplnil. Zůstal jsem izolován, akcím se vyhýbám a sóluji si denně radši na bájcyklu a inlinech, jak nějakej zavilej sportsman. Místo nějakých šestiset piv a dvoutisíc cigaret jsem dal za čtyři měsíce tisíc kiláků na kole a dvěstěpade na inlinech! Je to ale jednoznačně únik a útěk, náhradní rituál, co alespoň dočasně pomůže a naplní. Asi hodně alkáčů začne sportovat. Co taky už, že jo.
Pradoxně, doma se až tolik pro nejbližší nezmění. Místo každovečerních přichmelených návratů z putyky, se vracíte (příjemně) vyšťavený z tělesné tortuty, stále při smyslech a tím pádem celkem nudný. Ona i ta opička občas pobaví..
Asi bych si to měl sám pro sebe sečíst:
- neztloustl jsem, naopak, asi dvě kila zhubl, ač hodně žeru sladké, ale kompenzuji to sportem, a vypadám zdravěji, řekl bych
- necítím se ale znatelně zdravotně lépe, než když jsem chlastal a hulil, že bych oplýval silou, výdrží a elánem, jen vůbec nekašlu
- sociálně jsem se nedokázal znovuzačlenit coby abstinent
- finanční úsporu nevidím, rozplyne se v jiných výdajech
- na labilní psychiku to nemá nijaký vliv, je to o hlavě, ne o plicích a játrech

Takže, prozatimní resumé: pokud nemáte s chlastem problém a znáte míru a dáte si jen pár cigárek, není proč abstinovat :)

Deník násosky

Bylo by vděčnější a čtenější občas naškrábat kostrbatě nějaký zápisek typu "Deníček vochlasty", získal by jistě rychle skupinu oddaných fanoušků. Kde sem se jak nadral, jak vydatně jsem se vyzvracel, co jsem se navyváděl..
Než se  do zblbnutí přesvědčovat o nezbytnosti a pozitivech abstinence. O ušlechtilostech takového počínání...
Není nic otravnějšího než abstinence! Co všechno nikdy nezažijete a neuděláte, pokavad jste seriózně střízliví! Vykoupali byste se snad nazí o  půlnoci v hostivařské přehradě s kámošema (a kámoškama, že)? Asi ne. Jasně, je to kravina, páč se můžete dost dobře utopit. Ale pokavad to přežijete, je na co vzpomínat, že jo.
Ne, že by mě splín hnal nezapuditelně vožrat se, ale chuť to udělat je.
Slunečníky před putykama totiž s azurem nad hlavou vyrostly jak prašivky po dešti a tíha definitivy střízlivosti dosedla na mě jak kondor na pěkně uleželou mršinu.
Do toho majstrovstvá v ladovom hokeji! A ještě v nepřátelském Rusku k tomu. Celá knajpa huláká, půllitry se točí a kumpanie si užívá skupinové euforie, vymalované konzumací do nadšených, patriotických barev! A já? Usrkávám doma hnusné nealko pivo před televizí a snažím se přes potomky zaslechnout Zárubu! Zabte mě někdo!
Křížky v kalendáři přibejvaj, mé nadšení anihiluje a kdo nechlastá s náma, stojí opodál a pokavad si někdy budu mět zvyknout na permanentní střízlivost,  v horizontu tejdnů to asi nebude.
Špacírovat s kámošema, s báglikem na zádech, a zatímco si vytahujou jedno cígo za druhym ze zmuchlané krabky a dodržují pivní hladinku, já se usmívám od ucha k uchu, lahodně si mlaskám nad džusíkem a vůůůůůbec, vůůůůbec jim tu nestřízlivost nezávidím, poněvadž se úúúúplně stejně silně bavím i bez chlastu a cigár..... Vááážne to jde? Ty vole, dyk právě vo tom to je, ne, ty čundry a hokeje!

Ajtakrajta. Jeden se sám sobě nezavděčí. Měl jsem výčitky, že moc chlastám (moc = čtyřikrát i vícekrát týdně v hospodě, ne na dvě, ale na šest i víc) a hulim jak tovární komín (krabička denně i bez hospody), přestával jsem si sebe vážit a pomalu se rezignovaně odevzdával kostkovanému ubrusu s půllitrem coby hlavní životní náplni a teď? Mrmlám, že mě sere život bez toho?
Tak doprdele, co mám s tou svou mozkovnou jeblou udělat, abych byl sám se sebou spokojený, šťastný a cítil se barevně, ne černobíle a nebral při tom LSD?