Na dnešek se mi zdálo o tátovi, asi podruhé, co 24.9. umřel.
Nevěřím na sny, osud a tyhle bla bla bla obrzličky.
Podle mě "jen" mozek vezme všechny dostupné ingredience, co vám do myslivny dobrovolně i nedobrovolně za léta natekly, a ukuchtí z nich epizodu na aktuální téma.
Možná ne...
Tenhle byl hodně sugestivní, a metaforický, a symbolický, no, posuďte:
Sedím v autobusu. Na zastávce se otevřou dveře a na schůdky vleze táta.
Je nahý, ale nepůsobí to nijak nepatřičně. A vypadá mladší.
Není nijak veselý, ani smutný, spíš trochu zaskočený, ale smířený.
Zavolá si mě.
Jsem upřímně překvapený, že smrt není konec.
Ale nevyvádím, akceptuji to.
Ptám se, co tedy je po smrti. Táta to nijak nekomentuje, jen přitaká. Je jasné, že jsem překročil hranici, o tom se mluvit nesmí.
Něco po mě chtěl, vyřídit, že za týden už "odjíždí"...
Bylo to divné, jako by ten autobus byl život, co jede dál, ale už bez táty, který nastoupil, jen aby mi dal vědět, než úplně odejde, že všechno je v pohodě....
Tohle uvařil můj šéfkuchař mozek, asi abych mohl jet dál, prosím.
Žádné komentáře:
Okomentovat