Smrt jak buď
Nikterak nepřekvapí, že pokud bude vaše zdraví jakž takž sloužit a vaše života-bytí neutne žádná tragická neplánovanost, dříve nebo později budete svědky úmrtí svých rodičů.
Přirozená věc, že.
Je blbost vůbec na to myslet, když jsou v nejlepších letech a penál je daleko, ale jak jim přibývá křížků, častěji vás napadá, že ve hře nemusí být dekády, ale možná jen roky, a jakkoliv se vám ta představa příčí, červíček hlodá.
Roky ubíhají, tátovi či máme už je přes pětašedesát, a ač stále až na drobné trable způsobené opotřebením prosperují a fungují, masa jejich vrstevníků, rodičů vašich spolužáků, začíná prořídat..
To se stává, říkáte si, a doufáte, že ti Vaši mohou pobýt ještě klidně dobrých patnáct dvacet let! Osmdesátpět je sice celkem hraniční představa, ale co už...
Vám táhne na padesát, ale máma s tátou jsou prostě máma s tátou a jsou tady. Jakákoliv jiná varianta je zapovězená a basta.
Ale, jak se říká, na stará kolena si každého ten jeho rak najde.
Rodič zajede na vyšetření, bo ho zlobí plíce nebo co, sedne do auťáku, doveze se sám na kliniku, jakoby ani o nic nešlo.
Něco ale na snímcích není, jak by mělo, pošlou ho na CTéčko a ups. Zdá se, že je to tentýž táta, nic se nezměnilo, ten, co vás "včera" vezl a prokecali jste celou cestu, ale doktoři dělají bubu. Vyprávějí o nádoru, umírání, chemoterapii a podobných radostech, které, bohužel, v drtivé většině případů cestu do hrobu spolehlivě uspíší než že by vám prodloužily život....
Než se nadějete, váš vitální táta je rázem onkolgický pacient a dochází na chemoterapie.
A - hle - světlo na konci tunelu - nádor kupodivu zařadí zpátečku a vaše prohlubující se beznaděj je nečekaně rozčísnuta dobrou zprávou: léčba zabírá. Ha!
Bez problémů a rádi zapomenete na chmurné vize pohřbu a života bez táty. Je vyhráno. Nebo aspoň plichta. Zázrak.
Ne na dlouho.
Uběhne pár měsíců, dva, tři, půl roku a všechno je zpátky a hůř.
Z plic nález skorem zmizl, ale metastáze jsou v mozku a bůh ví kde. Metastáze, to svinské slovo.
A radost ze zázraku je v prdeli, a vy jste v prdeli a dokonce i váš táta, co dycky všechno přepral, je v prdeli...
Zkusí operaci, možná už ani moc nevnímá, co podepisuje, není mu podobné, že by v sobě nechal vrtat.
Kdyby dopadla, mohla by nejméně pár měsíců přidat. V temné chvilce je to skoro výhra.
Ale nedopadne.
Táta, který ještě před měsícem pracoval a plnil kalendář na další dny, co třeba udělat, kde má v kolik být a co nakoupit za materiál na zakázky, každý večer seděl se štamgasty v místní hospůdce, leží napojený na trubice a hadice, paralyzovaný, sotva se pohne, vypadá na sto pět a ani vy, ani on už moc nevěříte, že z tohohle se dá vykřesat...
Doktor mluví o prachbídné prognóze, ale uvidíme, třeba...
Za další tři neděle vám v devět večer volají ze sekretariátu, že je konec....
Zrovna vylézáte z vany.
Rychle se osušíte, hodíte něco na sebe a jdete to říct mámě.
V první chvíli jste dost racionální a ani nebrečíte.
Dosedne to až o pár minut později....
Sednete si venku na lavičku a ve tmě si pořvete.
Až pak jdete.
Za dva měsíce, kdy jste tu byli pro mámu a dělali maximum, aby se z té samoty a zármutku nezbláznila a nehodila si mašli, listujete tím jeho kalendářem. Ode dne, kdy ho odvezla záchranka, už jsou všechna políčka prázdná....
Můžete si představovat smrt jak chcete. Je tak hnusně definitivní, že ani její biliontá pozemská repríza není snadno zkousnutelná. Protože pro vás je to poprvé...
Jako dítě jsem se prostě nedokázal smířit s tím, že strojek našeho života není perpetuum mobile a jednoho dne klekne. Proč by měl?
Teď už chápu, jak se věci mají, není to ale o nic méně hnusné, že tu už není....
Žádné komentáře:
Okomentovat