Zlomyslná náhoda tomu chtěla, že táta naposledy vydechl zrovna čtyřiadvacátého. Na Štědrý den, který je symbolem nejbližších pohromadě, to tak bude na den tři měsíce, co už s námi fyzicky pohromadě nebude a to pro mámu, pro níž byl půl století téměř veškerým životem, je nelehká situace. Ne, že by úmrtí nejbližší osoby byla nějaká pohoda v jiný datum, ale tohle nepřidá, co?
Už několik týdnů dopředu se máma s pláčem děsila, jak Vánoce sama zvládne. Všechno s nimi spojené tolik připomíná tátu (stejně jako cokoliv jiného jindy, ale přeci jen, no, dyk víte,
Vánoce, no).
I tu zásadní národní ingredienci, bramborový salát, dělal dycky on. Když mě máma poslala včera na nákup, vlastně ani nevěděla, jestli šunkový nebo gothaj. Dělal ho totiž se salámem (já ho nedávám). Už to jí vehnalo slzy do očí. (Koupil jsem šunkový, gothaj slečna nabízela jako první variantu, měl moc těch bílých flíčků).
My nikdy nebyli ukázkoví slaviči, zářný příklad ctění tradičních Vánoc i jiných svátků. Vánoce jsme měli hezké, ale zase tak moc to naši nežrali. Žádné objíždění příbuzných, rituály a tak. Salát, řízek, stromek, dárky, to jo. Ale rozumně. Žádné šílenství, gruntování a tak, spíš pohoda, bez těch křesťanských přívěsků.
Poslední roky táta nesl Vánoce nějak zle. Už na začátku prosince začal upadat do špatně maskované deprese a na Štědrý den nevypadal vůbec dobře, sotva mluvil, dárky si rozbalil ledva a musel se hodně přemáhat.
Z části už mu zřejmě nebylo dobře, a na stará kolena dost možná vyplouvaly celý život potlačované rány z příliš brzkého a nepěkného odchodu rodičů v dětství. Emoce on dával najevo minimálně, držel to v sobě, asi právě pro tu bolest - v životě o rodičích nemluvil, nikdy jsem neviděl ani jejich hrob....
Když tak nad tím dumám, obdivuji víc a víc, jak celé roky ani nehlesl, podle fotek už pár let mu muselo být mizerně...
Já vím, všechny ty obrzličkové řeči, jak tady s námi je, v našich srdcích a tak dále, jo, je to hezký a chápu, že těžko vymyslíš něco lepšího. Ale, popravdě - když ho tak ve vzpomínkách vidíte před sebou, drtivost faktu, že je prostě pryč, cítíte stejně hodně na hovno jako před tím čtvrt rokem, kdy v Motole vydechl.
Asi je potřeba mnohem víc času, aby to jeden přijal bezvýhradně, ne?
Nehroutím se nikde v rohu, nervu si vlasy, neberu prášky na spaní, naopak, utěšuju mámu, téměř s ledovým klidem, vysvětluju, jak smrt je ta nejběžnější věc na světě, ať chceme nebo ne, jak měl fajn život, jak to šlo rychle, jak se s tím musí srovnat jako miliarda ženských před ní... Dělám ošetřovatele, abych se sám nemusel zabývat sebou, ale když ta hraná smířenost poleví, v duchu si zaskučím a zařvu : hovno!, na prd to je. Chci ho zpátky, kurva!
Asi bych to měl zakončit nějak optimisticky, jak se na Štědrý den náleží, místo abych tady trousil plačtivost, ale asi nechci. Tohle neměl být žalm, ale já musil, víte. Už proto, že táta je táta, a já to takhle dělám, miluju ho i když už je pryč. A ač dnes mnozí z vás mají to štěstí, že nic podobného nemusí zakoušet na vlastní kůži a budiž vám to vřele přáno, jednou budeme na stejné lodi.
Tak, hele, Roberte, hlavu vzhůru, kurňa, nejni všem dnům konec, víme!
Hezký svátky, lidi.
moc pěkný, fakt že jo
OdpovědětVymazat