VPP (Vánoční patetický plk)

Zlomyslná náhoda tomu chtěla, že táta naposledy vydechl zrovna čtyřiadvacátého. Na Štědrý den, který je symbolem nejbližších pohromadě, to tak bude na den tři měsíce, co už s námi fyzicky pohromadě nebude a to pro mámu, pro níž byl půl století téměř veškerým životem, je nelehká situace. Ne, že by úmrtí nejbližší osoby byla nějaká pohoda v jiný datum, ale tohle nepřidá, co?
Už několik týdnů dopředu se máma s pláčem děsila, jak Vánoce sama zvládne. Všechno s nimi spojené tolik připomíná tátu (stejně jako cokoliv jiného jindy, ale přeci jen, no, dyk víte,
Vánoce, no).
I tu zásadní národní ingredienci, bramborový salát, dělal dycky on. Když mě máma poslala včera na nákup, vlastně ani nevěděla, jestli šunkový nebo gothaj. Dělal ho totiž se salámem (já ho nedávám). Už to jí vehnalo slzy do očí. (Koupil jsem šunkový, gothaj slečna nabízela jako první variantu, měl moc těch bílých flíčků).
My nikdy nebyli ukázkoví slaviči, zářný příklad ctění tradičních Vánoc i jiných svátků. Vánoce jsme měli hezké, ale zase tak moc to naši nežrali. Žádné objíždění příbuzných, rituály a tak. Salát, řízek, stromek, dárky, to jo. Ale rozumně. Žádné šílenství, gruntování a tak, spíš pohoda, bez těch křesťanských přívěsků.
Poslední roky táta nesl Vánoce nějak zle. Už na začátku prosince začal upadat do špatně maskované deprese a na Štědrý den nevypadal vůbec dobře, sotva mluvil, dárky si rozbalil ledva a musel se hodně přemáhat.
Z části už mu zřejmě nebylo dobře, a na stará kolena dost možná vyplouvaly celý život potlačované rány z příliš brzkého a nepěkného odchodu rodičů v dětství. Emoce on dával najevo minimálně, držel to v sobě, asi právě pro tu bolest - v životě o rodičích nemluvil, nikdy jsem neviděl ani jejich hrob....
Když tak nad tím dumám, obdivuji víc a víc, jak celé roky ani nehlesl, podle fotek už pár let mu muselo být mizerně...
Já vím, všechny ty obrzličkové řeči, jak tady s námi je, v našich srdcích a tak dále, jo, je to hezký a chápu, že těžko vymyslíš něco lepšího. Ale, popravdě - když ho tak ve vzpomínkách vidíte před sebou, drtivost faktu, že je prostě pryč, cítíte stejně hodně na hovno jako před tím čtvrt rokem, kdy v Motole vydechl.
Asi je potřeba mnohem víc času, aby to jeden přijal bezvýhradně, ne?
Nehroutím se nikde v rohu, nervu si vlasy, neberu prášky na spaní, naopak, utěšuju mámu, téměř s ledovým klidem, vysvětluju, jak smrt je ta nejběžnější věc na světě, ať chceme nebo ne, jak měl fajn život, jak to šlo rychle, jak se s tím musí srovnat jako miliarda ženských před ní... Dělám ošetřovatele, abych se sám nemusel zabývat sebou, ale když ta hraná smířenost poleví, v duchu si zaskučím a zařvu : hovno!, na prd to je. Chci ho zpátky, kurva!

Asi bych to měl zakončit nějak optimisticky, jak se na Štědrý den náleží, místo abych tady trousil plačtivost, ale asi nechci. Tohle neměl být žalm, ale já musil, víte. Už proto, že táta je táta, a já to takhle dělám, miluju ho i když už je pryč. A ač dnes mnozí z vás mají to štěstí, že nic podobného nemusí zakoušet na vlastní kůži a budiž vám to vřele přáno, jednou budeme na stejné lodi.
Tak, hele, Roberte, hlavu vzhůru, kurňa, nejni všem dnům konec, víme!
Hezký svátky, lidi.

Sen o autobusu

Na dnešek se mi zdálo o tátovi, asi podruhé, co 24.9. umřel.
Nevěřím na sny, osud a tyhle bla bla bla obrzličky.
Podle mě "jen" mozek vezme všechny dostupné ingredience, co vám do myslivny dobrovolně i nedobrovolně za léta natekly, a ukuchtí z nich epizodu na aktuální téma.
Možná ne...

Tenhle byl hodně sugestivní, a metaforický, a symbolický, no, posuďte:

Sedím v autobusu. Na zastávce se otevřou dveře a na schůdky vleze táta.
Je nahý, ale nepůsobí to nijak nepatřičně. A vypadá mladší.
Není nijak veselý, ani smutný, spíš trochu zaskočený, ale smířený.
Zavolá si mě.
Jsem upřímně překvapený, že smrt není konec.
Ale nevyvádím, akceptuji to.
Ptám se, co tedy je po smrti. Táta to nijak nekomentuje, jen přitaká. Je jasné, že jsem překročil hranici, o tom se mluvit nesmí.
Něco po mě chtěl, vyřídit, že za týden už "odjíždí"...

Bylo to divné, jako by ten autobus byl život, co jede dál, ale už bez táty, který nastoupil, jen aby mi dal vědět, než úplně odejde, že všechno je v pohodě....

Tohle uvařil můj šéfkuchař mozek, asi abych mohl jet dál, prosím.

Smrt jak buď

Smrt jak buď

Nikterak nepřekvapí, že pokud bude vaše zdraví jakž takž sloužit a vaše života-bytí neutne žádná tragická neplánovanost, dříve nebo později budete svědky úmrtí svých rodičů.
Přirozená věc, že.
Je blbost vůbec na to myslet, když jsou v nejlepších letech a penál je daleko, ale jak jim přibývá křížků, častěji vás napadá, že ve hře nemusí být dekády, ale možná jen roky, a jakkoliv se vám ta představa příčí, červíček hlodá.
Roky ubíhají, tátovi či máme už je přes pětašedesát, a ač stále až na drobné trable způsobené opotřebením prosperují a fungují, masa jejich vrstevníků, rodičů vašich spolužáků, začíná prořídat..
To se stává, říkáte si, a doufáte, že ti Vaši mohou pobýt ještě klidně dobrých patnáct dvacet let! Osmdesátpět je sice celkem hraniční představa, ale co už...
Vám táhne na padesát, ale máma s tátou jsou prostě máma s tátou a jsou tady. Jakákoliv jiná varianta je zapovězená a basta.
Ale, jak se říká, na stará kolena si každého ten jeho rak najde.
Rodič zajede na vyšetření, bo ho zlobí plíce nebo co, sedne do auťáku, doveze se sám na kliniku, jakoby ani o nic nešlo.
Něco ale na snímcích není, jak by mělo, pošlou ho na CTéčko a ups. Zdá se, že je to tentýž táta, nic se nezměnilo, ten, co vás "včera" vezl a prokecali jste celou cestu, ale doktoři dělají bubu. Vyprávějí o nádoru, umírání, chemoterapii a podobných radostech, které, bohužel, v drtivé většině případů cestu do hrobu spolehlivě uspíší než že by vám prodloužily život....
Než se nadějete, váš vitální táta je rázem onkolgický pacient a dochází na chemoterapie.
 A - hle - světlo na konci tunelu - nádor kupodivu zařadí zpátečku a vaše prohlubující se beznaděj je nečekaně rozčísnuta dobrou zprávou: léčba zabírá. Ha!
Bez problémů a rádi zapomenete na chmurné vize pohřbu a života bez táty. Je vyhráno. Nebo aspoň plichta. Zázrak.
Ne na dlouho.
Uběhne pár měsíců, dva, tři, půl roku a všechno je zpátky a hůř.
Z plic nález skorem zmizl, ale metastáze jsou v mozku a bůh ví kde. Metastáze, to svinské slovo.
A radost ze zázraku je v prdeli, a vy jste v prdeli a dokonce i váš táta, co dycky všechno přepral, je v prdeli...
Zkusí operaci, možná už ani moc nevnímá, co podepisuje, není mu podobné, že by v sobě nechal vrtat.
Kdyby dopadla, mohla by nejméně pár měsíců přidat. V temné chvilce je to skoro výhra.
Ale nedopadne.
Táta, který ještě před měsícem pracoval a plnil kalendář na další dny, co třeba udělat, kde má v kolik být a co nakoupit za materiál na zakázky, každý večer seděl se štamgasty v místní hospůdce, leží napojený na trubice a hadice, paralyzovaný, sotva se pohne, vypadá na sto pět a ani vy, ani on už moc nevěříte, že z tohohle se dá vykřesat...
Doktor mluví o prachbídné prognóze, ale uvidíme, třeba...

Za další tři neděle vám v devět večer volají ze sekretariátu, že je konec....
Zrovna vylézáte z vany.
Rychle se osušíte, hodíte něco na sebe a jdete to říct mámě.
V první chvíli jste dost racionální a ani nebrečíte.
Dosedne to až o pár minut později....
Sednete si venku na lavičku a ve tmě si pořvete.
Až pak jdete.




Za dva měsíce, kdy jste tu byli pro mámu a dělali maximum, aby se z té samoty a zármutku nezbláznila a nehodila si mašli, listujete tím jeho kalendářem. Ode dne, kdy ho odvezla záchranka, už jsou všechna políčka prázdná....
Můžete si představovat smrt jak chcete. Je tak hnusně definitivní, že ani její biliontá pozemská repríza není snadno zkousnutelná. Protože pro vás je to poprvé...
Jako dítě jsem se prostě nedokázal smířit s tím, že strojek našeho života není perpetuum mobile a jednoho dne klekne. Proč by měl?
Teď už chápu, jak se věci mají, není to ale o nic méně hnusné, že tu už není....