Detox s02e08

A je čas na sarkasmus, ironii, jízlivost, prostě vypustit páru, nechat nadechnout to animální, zkažené já, nakopat vzorňákovi, co tak zodpovědně nekouří a nepije, prdel, utopit ho v bažině, sešrotovat všechny vznešené argumenty o šetření, zdraví a kontrole a blábláblá, poslat všechny uznalé plácance po ramenou do hajzlu, podlehnout železobetonovému klišé všech amerických seriálů a bijáků a stejně jako hlavní hrdinové (rozvedení, rezignovaní, neholení detektivové, co je zavrhla manželka i děti) si v pifce na svět vytáhnout ze zmuchlané krabky retko a poručit u barmana dvojitou skotskou. A, nech mi tady rovnou celou flašku, hele! (Takové večery se seriálovým borcům musí notně prodražit.)
- Ne, že bych byl až tak v úzkých. Jarní slina tam je a po úplně pohodovém průběhu 43 dní se namísto setrvalosti a spokojenosti dostavily křečovité záškuby zmírající společenské kompatibility.
Huž zasejc břinká traverza do mega zvonu pokušení = běž se vožrat, zasloužíš si to, je to normální, dělají to (skoro) všichni, patří to k životu, uvolnit se, zhřešit, líznout se, zmazat, zežrat, nadrátovat, břinkout, trochu se pomotat, možná i pár retek dát, kurňa, dyk si vobyčejnej chlapík, ne nějakej samaritánskej asketa! Dej tomu volnoběh, hoď bobek na tu zabejčenou křeč, vostatně, na co si to tady vůbec hraješ, co se komu snažíš dokázat, co si kompenzuješ, beztak je to k smíchu, vyměnil si jedno zoufalství za druhý, no, půllitry a knajpu za sport, kolo a brusle. Hallelujáh, medaile je připravená, dokázals to, tlesky tlesk a teď už si objednej škopek a přestaň se srát, dyk je to nelidský, takhlec se připravovat o tu starodávnou meducínu na tíhu života... Podívej se, jak jsou ti lidičkové se zrzavým mokem před sebou šťastní, uvolnění, je jim dobře, ti se mají, ti jsou svobodní, ne ta tvoje maškaráda s točenou limčou...

(Jak vidíš, čtenáři, cigarety v tomhle absťáckém evangeliu nehrají téměř žádnou roli, jde o chlast.)

Ó, ano, i takové myšlénky mě zžírají, není to sebejistá pohodička, neochvějná víra ve správnost konání. Víc a víc mě oklofává pokušení hodit ten závazek za hlavu, objednat si a počkat, zda to zvládnu, dát si jen pár a jít, jako spořádaní občané, co nebojují s démonem a když ne, tak co, no..
Ale ještě tam je někde uvnitř dost prostoru pro mírně znaveného strážníčka, co ví, že nesmím, že na to nemám, že bych litoval a dobře si pamatuji, jak už hodně za hranou jsem byl, jak snadné bylo tomu podléhat, oblbovat sám sebe, bagatelizovat to a jak strašně moc to nešlo přerazit, šprajcnout se a nejít. Na to musím myslet, zas a znova, jak jsem se každé ráno přesvědčoval o tejdnu orazu, bez chlastu a cigár, abych za pár hodin, cestou z práce, téměř denně, zatočil do putyky "na jedno" a říkal tomu paradoxně svobodná vůle, jak jsem nechtěl vidět, že už se to stalo, že už je to moc, že to nemám pod kontrolou, že už jsem otrokem, jak slabounká a neviditelná je ta hranice mezi pohodovým pokecem u pivka a závislostí...
Mimochodem, věděli jste, že odvykačka alkoholu je horší než absťák na marihuaně, extázi nebo kokainu?

..... no, dobře, sakra, jóóoooo, tak já to tedy (ještě) vydržim, nooo....

(DeniseEsposito, Choose Life, DeviantArt)

Detox s02e07

Už si přesně nevzpomenu, jestli jsem prioritně přestal hulit nebo chlastat. (Vzpomenu, dyk je to tři neděle, ale ta věta se mi hodí do krámu, do úvodu, tak se tvařte, že je pravdivá, někdy lepší nevědět.)
Jisté je, že tahle duální, siamská tortura je efektnější než pár předchozích nesmělých pokusů. Mimo hospodu je nečadit prostě snazší. Zasloužilí abstinenční mudrcové mají recht ("zapomeň na hospoduuuu, Roberte Hoode..").
Ono mě vůbec překvapilo, jak sveřepě se démon alkohol brání vypuzení z mého životního jízdního řádu! Na cigára si skorem nevzdechnu ani ve chvílích, kdy jejich bafání bylo železobetonovým rituálem. Pivo, to mě ovšem trochu trápí!  Ne přímo šurikeny úzkosti, ale jakás lítost tam ještě je.
A ne! Nemohl bych si občas pár dát, sakra.
A tak mi zvostalo kafe. Ráno a večer (a odpoledne a podvečer). Nejsem typický logrista, co se nakopává pravou, brazilskou kávou, spíš je to rituál, vábení domova (usrkávám skoro výhradně doma, z jednoho ze svých tří kafohrnků, co mi daly dcery), než fyzická potřeba. Ta nescafé žbrunda s mlíkem nemá s kávou nic společného, ale mě baví, a stačí. Nějaký ten zlozvíček přeci musím pěstovat, abych nebyl úplně sociálně nekompatibilní!

Detox s02e06

Dal jsem si oraz od průběžného infa o abstinenční štrece.
Kterak jsem vydržel, zvládám a je to čím dál báječnější. Nerad bych vás unudil k smrti.
Jedenadvacátý den není olympiáda v silné vůli. Za pár měsíců hodíme řeč. (Mírňounká spokojenost mě opatrně jímá.)
Každopádně si už nervu kštici, kdykoliv míjím hospodskou zahrádku se slunečníky, pestrou paletou obyvatelstva a zlatavým mokem v půllitrech, lesknoucích se od paprsků jarního Slunka. Áách. ..
No, dobře, líto mi to je, úplně to cítím na patře, ten hlt....
Zasvěcení a nejbližsí na sebe už pomalu vrhají útrpné pohledy typu "jde z extrému do extrému, krabka denně, čtyřikrát v týdnu nalitej, jo, je to průser, jasný, ale jako nepít vůbec, ani jedno pivko, safra? Pokavad dokáže dvacet dní vydržet bez, vydrží i dát si tři piva a jít, ne? Dyk je to to samý...
Takhle logicky se to mudruje těm všem, co si odjakživa jednou za čas spořádaně ty tři dávají - a jdou. Dlouho jsem to měl lautr stejně. Pak, pomaloučku, potichoučku, pod rouškou pohodičky, svobody a chtění, těžko říct, co byl ten bod nula, se tahle samozřejmost změnila v nutnost, ne-li potřebu a ups... Však to vídáte v hafo emerickej bijácích. Ne že bych se hlásil na setkání anonymních násosků, stačí, že unavuju vás, až tak zle jsem na tom snad nebyl, sociálně téměř plně funkční, obvykle při vědomí, ale, jak povídám, je to hned - už se vezeš, ani nevíš jak.
O prašulích ani nemluvím! Jen za těch dvacet dní jsem "ušetřil" bratru dva a půl litru za cíga a pivo. Ušetřil v uvozovkách, páč mi ty peníze neleží v pixle vod kafe na kredenci. neleží nikde. Rozpustily se nákupech a cestách. Ale cítit to je, ne že ne!
 - A to jako budeš zavřenej doma, nikam nechodit a tak dále, abys jako eliminoval ty nebezpečenstva recidívy, jo?
 - Hmno, popravdě, nevim, jak to bude. Jsem snad, safra, jaznozřivec?
Co vim, že si netroufám ani na jediné pivo a nechci to pokazit. Je mi takhle vlastně dobře, už jsem se oklepal a pochopil, že to jde i bez retka a škopku, aniž by jeden plakal, jak ten život stojí za střízliva za belu, když se nemotá. Už nikdy nepít alkohol? Jako vůbec? Taky se hovno stane, nebeská klentba se nezhroutí s velkym rachotem na mou (střízlivou) hlavu...
Ňák zabavit se musím.
Dokonce jsem zprovoznil a rozchodil sedm let starý "prvotní" dotykáč (s výsuvnou klávesnicí - LG GW620 - epesní kousek), co jsem našel zapomenutý vzádu v šufleti. Ne, že by to k něčemu bylo, ale o to nejde. Než si najdu nějakou prospěšnější činnost, třeba :)
(Prý - tak piš - zkus něco napsat, si takovej psavej. To je potíž, hele, já vlastně jen jalově mrmlat, skládat slovíčka jak kostky tetrisu, bez většího rozmyslu a strategie, to by mi šlo, ale vysochat souvislý příběh, s hlavou, patou, spádem a drajvem? Na to nemám. Vlastně jsem to nikdá ani nezkusil. Co kdyby, že jo... Ale terapeutické lepení písmenek skoro bez plánu je mi bližší. Kdo ví, třeba se k macaté sáze doproabstinuju.)

Vytáhl jsem svůj milovaný, letitý bájcykl "apač" a třikrát ho už provětral. Přehradní vítr ve vlasech, spanilá jízda, píseň na rtu ("...všichni souuu už v mexikuuuu, buenos dííííjas, jááá taky du..."), po okolních dědinách, stokrát projeté trasy, ale co už, mám tyhle tortury rád...
Hned jak to dokrofu, vrhnu se na týden odkládanou opravu myčky (no fakt, já - error 30 - ne, že bych to někdy dělal, ale vytiskl jsem si návod z netu a prý je to "lego pro chlapy", tak uvidíme).
A pak, asi, až vyšlu nejstarší dcéru na taneční pretěky (mladší dvě jsou u mojí mámy), vyšlápnu zasejc. Dyk je krásně...