Deník násosky

Bylo by vděčnější a čtenější občas naškrábat kostrbatě nějaký zápisek typu "Deníček vochlasty", získal by jistě rychle skupinu oddaných fanoušků. Kde sem se jak nadral, jak vydatně jsem se vyzvracel, co jsem se navyváděl..
Než se  do zblbnutí přesvědčovat o nezbytnosti a pozitivech abstinence. O ušlechtilostech takového počínání...
Není nic otravnějšího než abstinence! Co všechno nikdy nezažijete a neuděláte, pokavad jste seriózně střízliví! Vykoupali byste se snad nazí o  půlnoci v hostivařské přehradě s kámošema (a kámoškama, že)? Asi ne. Jasně, je to kravina, páč se můžete dost dobře utopit. Ale pokavad to přežijete, je na co vzpomínat, že jo.
Ne, že by mě splín hnal nezapuditelně vožrat se, ale chuť to udělat je.
Slunečníky před putykama totiž s azurem nad hlavou vyrostly jak prašivky po dešti a tíha definitivy střízlivosti dosedla na mě jak kondor na pěkně uleželou mršinu.
Do toho majstrovstvá v ladovom hokeji! A ještě v nepřátelském Rusku k tomu. Celá knajpa huláká, půllitry se točí a kumpanie si užívá skupinové euforie, vymalované konzumací do nadšených, patriotických barev! A já? Usrkávám doma hnusné nealko pivo před televizí a snažím se přes potomky zaslechnout Zárubu! Zabte mě někdo!
Křížky v kalendáři přibejvaj, mé nadšení anihiluje a kdo nechlastá s náma, stojí opodál a pokavad si někdy budu mět zvyknout na permanentní střízlivost,  v horizontu tejdnů to asi nebude.
Špacírovat s kámošema, s báglikem na zádech, a zatímco si vytahujou jedno cígo za druhym ze zmuchlané krabky a dodržují pivní hladinku, já se usmívám od ucha k uchu, lahodně si mlaskám nad džusíkem a vůůůůůbec, vůůůůbec jim tu nestřízlivost nezávidím, poněvadž se úúúúplně stejně silně bavím i bez chlastu a cigár..... Vááážne to jde? Ty vole, dyk právě vo tom to je, ne, ty čundry a hokeje!

Ajtakrajta. Jeden se sám sobě nezavděčí. Měl jsem výčitky, že moc chlastám (moc = čtyřikrát i vícekrát týdně v hospodě, ne na dvě, ale na šest i víc) a hulim jak tovární komín (krabička denně i bez hospody), přestával jsem si sebe vážit a pomalu se rezignovaně odevzdával kostkovanému ubrusu s půllitrem coby hlavní životní náplni a teď? Mrmlám, že mě sere život bez toho?
Tak doprdele, co mám s tou svou mozkovnou jeblou udělat, abych byl sám se sebou spokojený, šťastný a cítil se barevně, ne černobíle a nebral při tom LSD?

Detox s02e09

Zapalte svíčky, kulatiny jsou tady! Jen nevím, jestli na dortu nebo hrobečku.
Padesát dní bez kapky alkoholu a jediného retka! Čiré bláznovství, heleďtese.
Ne, že by to ještě kohokoliv vyjma pár masochistů zajímalo, tak spíš kvůli sobě se podělím o pár letmých dojmů a zadokumentuji své lopotění, víme!
Inu, geneze přístupu části nejbližšího okolí pokračuje. Původní podpora s následným překvapením, že vytrvávám, přerozená po pár týdnech do mírné skepse ohledně přehnané důslednosti abstinence, ladně přestoupila na vlak zpochybnění samotné příčiny mého postění!
V podstatě už mnohým mé komenty a zdůvodňování (kterým se ovšem těžko vyhnete, páč odmítat musíte každou chvilku - příležitostí, kdy se společnost tmelí alkoholem, je nepočítaně) lezou na nervy a pojali důvodné podezření, zda můj "alkoholismus" vůbec kdy existoval a není jen výplodem mé fantazie, neschopné rozlišit zpětně míru "postižení"...
"Ono to zas tak hrozné, jak prezentuješ nebylo, hlavně si to moc neordinuj!"
Což je zajímavě paradoxní a neočekávaný důsledek.Úplně chápu, že mrmlání o nutnosti přestat, neschopnosti kontrolovat to, nezbytnosti odseknutí chapadel závislosti a blábláblá vás otráví stejně jako jiný monotématismus, cpe-li vám ho někdo denně. (Podotýkám, že se snažím kontrolovat a pokud možno se jakžtakž vyhýbat příspěvkům na tohle téma, jak bylo ale zmíněno, dost dobře to není možné.)
Znejistělo to mé zarputile poslepovávané odhodlání až k pochybám, není-li tomu skutečně tak.
Není.
Krabička denně a čtyřikrát týdně šest piv a dva panáky prostě není svobodná vůle a pohodička. Jak si po příchodu z knajpy osladíte kafe solí a nepamatujete si, co jste říkali, nemá to s normálností co dělat. Radši budu dál nudný a otravný patron a vyškrábu se z toho docela.
Už i vlastní máma, nesoucí původně asi nejhůř moji vzrůstající prohru s chlastem a dávající mi doteď sežrat, jaký jsem už byl alkoholik, začíná mudrovat. - Nemůžeš se vyhýbat společnosti a nikam nechodit...
Bože, to je jasný, já to vim, přeci, ale teď to prostě nedám, dokud mám strach jít do hospody, protože bych se po jednom pivu neudržel a riskoval recidivu, tak tam radši nepůjdu vůbec. Je to nouze, ale není zbytí.
Jak říká kamarád - jedno pivo a pět piv, to už není rozdíl, ale žádné pivo a jedno pivo, to rozdíl je veliký. Tak nějak to cítím.
Že bych juchal, jaký jsem po padesáti dnech detoxu sportsman, kterak snadno dýchám, vyběhnu schody a vůbec se cítím jako superzdravý ironman, co setřásl škodidla, to zasejc né.
Dobrý pocit jakžtakž převládá a už si dokážu dát limču nebo nealko pivo, aniž bych cítil, že dělám něco uchylného, za co budu odsuzován, což je mírný pokrok :)

Uff. No. uvidíme, co za chytristiku na vás vyžbrundám po další padesátce!