(Ne)Dovolená

Rád sonduji nad obyčeji toho či onoho jednotlivce. Především sebe, samozřejmě, páč mám k sobě nejblíž, že. Nemálo, ne-li většina, vzorců našeho chování je obtisklá od rodičů, ať se to jednomu líbí nebo ne. Každoročně slýchávám o prázdninách otázky ohledně dovolené. Už jsi byl, kam pojedeš a tak dále. Nebyl a nepojedu. Nechápejte mě špatně, nijak nepopírám moudra odpočinkologů, kterak organismus potřebuje pro reset vypnout a vypadnout. Ale klasické, rodinné stěhování k moři a na hory, případně ještě dál za exotikou, to není nic, co bych podnikal a vyhledával. Jezdili jsme na chalupu, k babičce, byli jsme na Slovensku. Moře? Asi fajn, když mu všichni tak blahořečí, já byl všehovšudy ve třinácti se školou u Baltu v NDR a v sedmadvaceti, shodou náhod, mě postihlo pár temp v Pacifiku v San Diegu. Nejsem mořský typ. Klidně si se stejným pocitem relaxu skočím do místního rybníka či řeky. Týdenní Makarskou mi nahradí víkendový výšlap s pár kámoši nebo prochajda s dcerami. Dnes asi sednu na kolo, objedu okolní vesnice a v jedné z nich si dám pivo. Moře tam nemají, jen Sázavu, ale je tam pohoda. A co vy, táhnou vás dálavy a vodní plochy nezměrné nebo si vystačíte s chatou a rybníkem?

Nedobrodruh

Znáte ty větrem ošlehané chlápky a mládence, co se vrhají do dobrodružství po hlavě, sjedou divokou vodu, lozí po horách a stěnách, prošlápli každý světa kout, jsou doma všade, vyndají z báglu co je třeba, tu sekyrku, tu vařič, tu čelovku, poradí si v každé situaci, nic je nevykolejí, na Kamčatce ani v Polypsech. Celta, pár klacků, nůž a ups - už je kam ukrýt těla před deštěm. Ráno se ošplouchnout v potoce a vzhůru a dál...
Tak tenhle praktický muž do divočiny já nejsem ani málo. Obdivuju ty týpky a smekám, sám ale jak jsem za hranicí všedních dnů, ať už lokalitou či činností, stačí mi jedna, dvě noci a už bych valil dom - udělat si kafe do svého hrnku, vlézt si do vany, natáhnout se na svou zem (spím na zemi :o)...
Mám to, co mi paměť sahá  - na táborech, festivalech a čundrech jsem si užíval, né, že ne, ale, halt, třetí den už převládla touha po domově. Jak jsem odněkud mohl jet noční tramvají, jel jsem, než bych tam spal...
Řekl bych - domácí konzerva, ale tak jednoduché to není! Miluju přírodu, scenérie, panoramata, lesy, řeky, louky, courat se polňačkou ode vsi ke vsi, zaáchat si nad lány, seznamovat se s lidmi, poklábosit u pivka... Nejsem gaučový typ, co si lahodí před televizí s miskou arašíd. To neumím, utíkám se z bytu jak to jde. Ten přístav za zády ale mít musím a pokud možno co nejblíž. Můj ritualizovaný sled "ranních událostí" není kdovíjak synchronní s okolním světem. Budím se v půl páté, pět i o  víkendu - a musím vstát, už prostě nezaberu a jen tak ležet mě nebaví. Zbytek party bude chrnět ve spacácích jak mrtvoly ještě čtyři hodiny a kam já se poděju? Doma si ten ranní klid užívám, než se vzbudí dcery a začne randál, ale meditovat tři hodiny někde u řeky, na to jsem moc velký neurotik... To se radši seberu a ťapu sám deset kiláků časným ránem k domovu, daleko před zbytkem výletníků. Kochám se, ale těším se domů...Máte to někdo podobně?
Suma sumárum, dobrodruh ze mě už asi nebude :o)