Silvestr....

Asi nebude nikterak originální, přiznám-li zvyšující se neoblibu masových veselic. Když je člověku sedmnáct, dvacet, vezme zavděk každou příležitostí "beztrestně se vožrat" a poslední den roku by byl padlý na hlavu to neudělat.  A fajn to je, ne že ne, krásná to spontánní léta... Všechna ta energie a objímačky a opilé polibky o půlnoci, šampáňo stékající po bradě, kocovina, jaj.. . .
S přibývajícím odstupem od svého data narození ovšem sucharštím víc a víc,  co se týče nadšení a ochoty lidově se ve větším kolektivu veselit..
Má to, samozřejmě, nemálo zcela praktických, pragmatických a lautr nefilosofických důvodů:

- coby regulérní dospělák a fotřík jsem sám sobě zodpovědný jaký styl života vedu a pominu-li podpantoflismus, zajdu si na pivo kdy chci během roku a nemusím to syslit na folklórní rozlučku s končícím rokem...

- čtyřicetiletý organismus má po bohatýrské, kolektivní konzumaci mnohem bolestnější rána než dvacetiletý, ale bohužel čtyřicetiletá mysl se k ní nechá o to snadněji strhnout...

- nevím, nakolik je to čistě má psycholabilita, ale poslední roky se necítím dvakrát dobře v kolektivu větším pár tak či onak spřízněných jedinců a vlastně se jiným variantám striktně vyhýbám...

- a nejméně bohulibým faktorem mého případu jest nezřízená rychlost konzumace a kouření, kterou v pohostinstvích praktikuji (lidově se tomu říká prozaicky "neumí chlastat" :o), tudíž je více než příhodné být poblíž domova a moci se kdykoliv (tzn. hodiny před ostatními) zvednout a kvačit do hajan, aniž bych hledal odvoz, vzdoroval plácání dvaceti dlaní do ramene "neblbni, vole, ještě zakalíme" a vymetal škarpy okresek..

A proč to všechno po ránu píši? Včera jsem sám sebe překvapil odmítnutím účasti na tradiční předsilvestrovské sešlosti ve vedlejší dědině, kterou jsem nevynechal snad patnáct let!!! Raději jsem nudně zašel s tátou na tři piva a panáka do pajzlíku pětset metrů od domu a necítil jsem žádnou obvykle se dostavující dodatečnou lítost!

Jak vážné to se mnou je, pane dochtor?