Jsem nostalgik. V dnešním překotném, pragmatickém všehomíře to není úplně praktický přístup, ale jsem - a rád. Já vím, má se žít přítomností, teď a tady, neohlížet se do minulosti (co s ní nadělat, že) a netrápit se zítřkem (kdo ví, co bude, že), blablabla. Ale ze zašedlých okamžiků minulých lze vycedit různá moudra a poznání, viditelná právě až v tom časosběrném kontextu.
Nejen v prosinci, "stromeček, salát, dárky měsíci", který, snad rodinné prokletí, mi přináší rok od roku větší splín, přijde tu a tam ten hlubokoširokointergalakticko významný plácanec do čela, jak když za šňůrku zatáhneš a - cvak! Rozsvítí se žárovka, co roky vlákno nezažehla, jeden by řekl, že už dávno prdlo, a helemese, osvětlí všechny temné kouty až žárem rovníkovým a ups - priority jsou bez pochyb v komínky v duševní skříni vyrovnány, já vím přesně, co chci, co ne, co za to obětovat, zaplatit, co dát, co přijímat a kdy už na to hodit bobek a jít dál.
Naposledy, je to snad týden, mi takhle chytla koudel vševědění v unaveném velíně mé kebule cestou ranním mžením na bus. Břink, a věděl jsem přesně. A všechno.
Aj, Bože, mě se ulevilo, jak ten šaolinský učeň, co hopsal v blbém filmu mého dětství přes stromeček, závaží jak hrom na obou kotnících a když je po letech odepnul - hups - přeskočil třicetimetrový strom :o) Příjemný to pocit...
Inu, ještě bych ale potřeboval nějaký moudra lák, myšlénkový formaldehyd, do něhož bych to osvícení naložil a nechal ho přetrvat i do dnů a týdnů následných. Obvykle mi totiž ono buddhistické mudrlanství vydrží dvacet čtyři hodin a zase se přistihnu, jak řeším chujoviny, trápím se nanicovatě, intelektuálně hrubě podsvícen a mrhám ohraničeným časoprostorem svého bytí!
Tak, na trvalejší prozření! Nebuďme hlupci, buďme otevření a vnímejme :o)
Nejen v prosinci, "stromeček, salát, dárky měsíci", který, snad rodinné prokletí, mi přináší rok od roku větší splín, přijde tu a tam ten hlubokoširokointergalakticko významný plácanec do čela, jak když za šňůrku zatáhneš a - cvak! Rozsvítí se žárovka, co roky vlákno nezažehla, jeden by řekl, že už dávno prdlo, a helemese, osvětlí všechny temné kouty až žárem rovníkovým a ups - priority jsou bez pochyb v komínky v duševní skříni vyrovnány, já vím přesně, co chci, co ne, co za to obětovat, zaplatit, co dát, co přijímat a kdy už na to hodit bobek a jít dál.
Naposledy, je to snad týden, mi takhle chytla koudel vševědění v unaveném velíně mé kebule cestou ranním mžením na bus. Břink, a věděl jsem přesně. A všechno.
Aj, Bože, mě se ulevilo, jak ten šaolinský učeň, co hopsal v blbém filmu mého dětství přes stromeček, závaží jak hrom na obou kotnících a když je po letech odepnul - hups - přeskočil třicetimetrový strom :o) Příjemný to pocit...
Inu, ještě bych ale potřeboval nějaký moudra lák, myšlénkový formaldehyd, do něhož bych to osvícení naložil a nechal ho přetrvat i do dnů a týdnů následných. Obvykle mi totiž ono buddhistické mudrlanství vydrží dvacet čtyři hodin a zase se přistihnu, jak řeším chujoviny, trápím se nanicovatě, intelektuálně hrubě podsvícen a mrhám ohraničeným časoprostorem svého bytí!
Tak, na trvalejší prozření! Nebuďme hlupci, buďme otevření a vnímejme :o)
Žádné komentáře:
Okomentovat