Silvestr....

Asi nebude nikterak originální, přiznám-li zvyšující se neoblibu masových veselic. Když je člověku sedmnáct, dvacet, vezme zavděk každou příležitostí "beztrestně se vožrat" a poslední den roku by byl padlý na hlavu to neudělat.  A fajn to je, ne že ne, krásná to spontánní léta... Všechna ta energie a objímačky a opilé polibky o půlnoci, šampáňo stékající po bradě, kocovina, jaj.. . .
S přibývajícím odstupem od svého data narození ovšem sucharštím víc a víc,  co se týče nadšení a ochoty lidově se ve větším kolektivu veselit..
Má to, samozřejmě, nemálo zcela praktických, pragmatických a lautr nefilosofických důvodů:

- coby regulérní dospělák a fotřík jsem sám sobě zodpovědný jaký styl života vedu a pominu-li podpantoflismus, zajdu si na pivo kdy chci během roku a nemusím to syslit na folklórní rozlučku s končícím rokem...

- čtyřicetiletý organismus má po bohatýrské, kolektivní konzumaci mnohem bolestnější rána než dvacetiletý, ale bohužel čtyřicetiletá mysl se k ní nechá o to snadněji strhnout...

- nevím, nakolik je to čistě má psycholabilita, ale poslední roky se necítím dvakrát dobře v kolektivu větším pár tak či onak spřízněných jedinců a vlastně se jiným variantám striktně vyhýbám...

- a nejméně bohulibým faktorem mého případu jest nezřízená rychlost konzumace a kouření, kterou v pohostinstvích praktikuji (lidově se tomu říká prozaicky "neumí chlastat" :o), tudíž je více než příhodné být poblíž domova a moci se kdykoliv (tzn. hodiny před ostatními) zvednout a kvačit do hajan, aniž bych hledal odvoz, vzdoroval plácání dvaceti dlaní do ramene "neblbni, vole, ještě zakalíme" a vymetal škarpy okresek..

A proč to všechno po ránu píši? Včera jsem sám sebe překvapil odmítnutím účasti na tradiční předsilvestrovské sešlosti ve vedlejší dědině, kterou jsem nevynechal snad patnáct let!!! Raději jsem nudně zašel s tátou na tři piva a panáka do pajzlíku pětset metrů od domu a necítil jsem žádnou obvykle se dostavující dodatečnou lítost!

Jak vážné to se mnou je, pane dochtor?

Neplivej do toho umyvadla, sakra!

Jsou různé drobné odpornůstky, které se do každodenních našich rituálů vloudily a ač si ještě okrajově uvědomujeme, že to není zrovna košer, nehneme s tím, a asi ani nechceme. Co bychom byli, bez hříchů a hříšků, že...
Už roky se manželka snaží vypudit ze mě hnusný zlozvyk, po ránu si odplivnout před čištěním zubů do umyvadla,  z čehož se, uznávám, že právem, drahé polovičce zvedá žaludek. Neúspěšně. Ani ty nejhrubší přívlastky zneužívající hospodářská zvířata mě nedonutily se umravnit.
Nějak to souvisí s reflexem na tekoucí vodu, jako když si odplivnete na veřejných záchodcích do mušle.  (Fuj.)
Tímto doufám, že nejsem sám takové prase. V virtuálním kolektivu podobně necivilizovaných případů mi nebude tak osaměle :o)

Osvícení (a Podsvícení)

Jsem nostalgik. V dnešním překotném, pragmatickém všehomíře to není úplně praktický přístup, ale jsem - a rád. Já vím, má se žít přítomností, teď a tady, neohlížet se do minulosti (co s ní nadělat, že) a netrápit se zítřkem (kdo ví, co bude, že), blablabla. Ale ze zašedlých okamžiků minulých lze vycedit různá moudra a poznání, viditelná právě až v tom časosběrném kontextu.
Nejen v prosinci, "stromeček, salát, dárky měsíci", který, snad rodinné prokletí, mi přináší rok od roku větší splín, přijde tu a tam ten hlubokoširokointergalakticko významný plácanec do čela, jak když za šňůrku zatáhneš a - cvak! Rozsvítí se žárovka, co roky vlákno nezažehla, jeden by řekl, že už dávno prdlo, a helemese, osvětlí všechny temné kouty až žárem rovníkovým a ups - priority jsou bez pochyb v komínky v duševní skříni vyrovnány, já vím přesně, co chci, co ne, co za to obětovat, zaplatit, co dát, co přijímat a kdy už na to hodit bobek a jít dál.
Naposledy, je to snad týden, mi takhle chytla koudel vševědění v unaveném velíně mé kebule cestou ranním mžením na bus. Břink, a věděl jsem přesně.  A všechno.
Aj, Bože, mě se ulevilo, jak ten šaolinský učeň, co hopsal v blbém filmu mého dětství přes stromeček, závaží jak hrom na obou kotnících a když je po letech odepnul - hups - přeskočil třicetimetrový strom :o) Příjemný to pocit...

Inu, ještě bych ale potřeboval nějaký moudra lák, myšlénkový formaldehyd, do něhož bych to osvícení naložil a nechal ho přetrvat i do dnů a týdnů následných. Obvykle mi totiž ono buddhistické mudrlanství vydrží dvacet čtyři hodin a zase se přistihnu, jak řeším chujoviny, trápím se nanicovatě, intelektuálně hrubě podsvícen a mrhám ohraničeným časoprostorem svého bytí!

Tak, na trvalejší prozření! Nebuďme hlupci, buďme otevření a vnímejme :o)