Jsou věci v našich životech, dobře známé všem. Zakořeněné v ajťácích, ředitelích fabrik, matkách na mateřských, seniorech s respirátorem u postele i hospodských povalečích. Pořekadla, co říkala už babička a po ní matka. My je sice už nahlas moc neopakujeme, páč doba se změnila, ale známe je. Ne, že by platily, ale trochu utěší. (Boží mlýny, Lež má krátké nohy, Na každého dojde a tak dále.)
Nebo loterie. Podobný případ. Bereme je jako hotovou věc, jakoby to mohlo vyjít. Sportka, škrábací losy za pětikilo. Víme, že nikdy nevyhrajeme milióny, ale proč to nezkusit, když ta představa je tak magická a hnedle vás přenese z mínusového účtu v Komerčce k napěchovanému konto ve Švajcu a to za pár kaček :)
Ta vize vás spolehlivě odstřihne od složenek na kredenci, co jsou po splatnosti aspoň na pár sekund.
Podobně vytrvalý fenomén jsou Novoroční předsevzetí. Ačkoliv si troufnu předpokládat, že už jsme tak zpohodlněli, že se ani nepokoušíme namlouvat si něco o jejich funkčnosti. Taková folkórní vzpomínka. Páč to procento realizovaných v poměru k zemřetým v prvních hodinách a minutách roku je tak drtivé, jak ta nepravděpodobnost v loterii.
Buďto mám příhodnou sklerózu nebo jsem si nikdy zásadní předsevzetí nedával. Pozor, já pitvám ten fenomén, ne jeho smysluplnost, osobnostní trenéři beztak vědí, že velká předsevzetí jsou kravina. Když, tak malá, do začátku, proč hned hubnout třicet kilo, postačí udělat deset dřepů pokaždé, když si natočím pití nebo dostanu chuť na cigáro. Lepší drobné ústupky, než vážné komplikace, jak moudře dí Albert v S tebou mě baví svět.
Nejen Novoroční mívaly u mě trvání maximálně pár dní. Nebudu kouřit, nebudu pít. Nakonec se mi tyhle dvě nejnotoričtější dovednosti povedlo utnout, což o to, a ani to tolik nebolelo (za manipulační poplatek na můj účet zevrubněji popíši metodiku :) ), ale mnohem horšejší je to jaksi s charakterovými proporcemi. Ješitnost, afektivnost, hysterie, panika, malování čertů na zeď. To je moje mnatra a ne a ne jí pohřbít. Skoro nevěřím, že by se mnou nějaký šaolinský mnich něco nadělal.
Jak já obdivuji ty kliďase, co stojí va zácpě na tři hodiny, v klidu si zapálí a berou to jako fakt, tak proč mrmlat, že jo. Až tam budem, tak tam budem. Což říkala máma a to je jedno z těch nezpochybnitelných pořekadel, těžko to popřít, že jo. Já jak nestojíte na značce v celou, páč vám ujelo metro, už ruším celou akci a vidím vás zamordované v popelnici nebo přinejmenším nezodpovědně se loudající s celkovou amnézií. Teda, to já dám spolučekajícím přednášku, jak starý budhista. Vypočtu všechny prozaické důvody a nabádnu ke klidu. Hlavně klid, ono se to nějak vysvětlí. A vím, že jo, nejspíš. Sám ovšem uvnitř panikařím a řežu si žíly. Zdrhám, hledám úkryt, emigruji, mizím pod povrch země z té úzkosti, že věci jsou v kelu. Ta přemoudřelá kamufláž, jakože jsem na zemi nějakej ten pátek a vím, jak to chodí, rok od roku míň funguje a už se vlastně ani nesnažím ji udržovat. Hysterčím mnohdy rovnou a veřejně.
Což, ruku na srdce, u chlapa není ideální přístup, který by učaroval. Ale chlapských přístupů mám, co by se za nehet vešlo, tak proč se divím.
Nenervovat se s blbcema a s věcma, které neni ve vaší moci změnit a ovlivnit. To je ta nejprimitivnější a nejzákladnější poučka, jak v klidu proplout. Jo, teorie, ta by mi šla. Páč já i vy dobře víme, že kokot zůstane kokotem, ať se třeba zvencnem, a navíc zůstane i v klidu a nervovat se nad jeho vypatlaností budeme zase my. (Pozor, teď je úplně irelevantní, že vaše tvrzení o jeho idiocii nemusí být úplně věrohodné a že dost dobře jste pitomcem spíš vy, to je na jinou diskusi, to bychom se nikam nedostali, přátelé, pro tentokrát jste vy ten v pořádku, berme to jako fakt, ať nám to pasuje, jasný). S tímhle zápasím bolestně. Určité milimetrové pokroky proběhly, ale škoda mluvit. Už Markus Aurelius, jehož moudra se mi omylem zatoulala do rukou v městské knihovně, nabádal, že je zcela přirozené být jiný než ten druhý a je přízemní a hloupé s vztekat, když nepobíráte, proč mozek na druhé straně diskuse má pocit, že jedna plus jedna je tři. Prostě je to fakt, s kterým nehnete, takže se hoďte do klidu... Což se snadno řekne, že jo....
Já měl žaludek na vážkách odjaktěživa skoro ze všeho. Že mám jít k zubaři, do školy, do práce, setkat se s někým, něco vybrat, někomu něco říct.... Ani nemluvím, když mě čekaly okamžiky jako maturita, přijímačky, pohovory a tak dále. To jsou mé vnitřnosti někde na hraně kolapsu. Už jsem pochopil, co znamená, když se vám z něčeho zvedá žaludek, ne, není to metafora, jak jsem si v mládí myslel...
Mívám takové malé záblesky osvícení, kdy všechny tyhle haluze zmizí a najednou cítím klid a všechno se jeví jasné a v pohodě. Pokaždé mě to stejně překvapí, jak je to prosté a proč jsem se do před minuty tak nervoval, když všechno je řešitelné a o nic moc nejde. Hurááá. Vítězství. Jenže tenhle velmi dočasný zkrat, díky kterému má myslivna omylem najede na režim, který by měla provozovat stabilně, trvá jen pár minut a štandopéde do "normálu"....
Dokonce jsem si pořídil vlóni i jednu chytrou knížku, kterak se pochlapit a být sebevědomý a praktický občan. Pár dní jsem tím nasákl a byl chytrý jak rádio. Ale nevydrželo to.
Pomalu se snažím smiřovat, že jsem jaký jsem, ostatně pátý křížek na krku, už by asi bylo na čase.
Ale řeknu vám, nejkomplikovanější vztah je sám se sebou...
Ale, k tomu úvodu o předsevzetích. Měl jsem trochu pocit, že bych si měl nějaký ten sebecepující cíl vytyčit, když už jsem dokázal nepít a nekouřit, proč bych neuspěl i v sochání své psýchy, že jo...
Ale, víte co... Budu realista. Začneme něčím uvěřitelnějším - tři až pět kilčo dolu a víc tepat sebe, než to, do čeho je mi prd a s čím nehnu, že jo.
Nazdar.
