Tedy, úplně bez nikotínu není, do hospody už chodím stejně často jako dřív - to znamená dost často. Počáteční obava, že konzumace piva bez silně navázané druhé drogy mě jednak nebude uspokojovat a druhak si po třetím pivu zapálím, se ukázala z větší části lichá. Stále moc nechápu, proč (zatím!) to tak bez muk zvládám, sedět u štamgastského stolu v hospodě, kde většina kolem hulí, ale ta vůně/smrad mě nic nedělá, ani pohled na blafající a užívající si kuřáky. Že by až tak se mnou zamávalo celkem nevinné a nijak vnucovací doporučení pana chirurga, že na můj počínající zřejmě zánět šlach není krabka denně ta pravá meducína?
Zkoušel jsem, nijak vážně, párkrát přestat. Obvykle to odhodlání vydrželo dvanáct hodin než jsem se mrzce přesvědčil, že "srát na to, jsem svobodný člověk, chci si zapálit, tak si zapálím." A bylo vymalováno.
Proto jsem se ani nepokoušel tvrdit někdy, že chci přestat. I tentokrát jsem byl ochoten si představit, že vydržím nehulit bez alkoholu, ale v hospodě? Ani zlámanou korunu bych na sebe nevsadil.
Ovšem matadoři, počítající nekouření na roky, mě důrazně varují, že má pýcha a holedbání po měsíci jsou směšně předčasné a že mi je omlátí o hlavu, až budu za pár týdnů bagatelizovat opětovné kouření...
Mé nekouření není absolutně 100% a nebyl to ani můj cíl. Počítal jsem, že u piva si pár zapálím, ale ze strachu, že bych to neukočíroval a vesele čadil znovu dvacku během pár dní, odkládal jsem to, jak se dalo, než zesílím, že :o).
Vydržel jsem dvanáct dní, než jsem si dal dvě na balkóně. Druhý den mi nebylo ani trochu dobře a byl jsem překvapen, jak moc je to znát! Neměl jsem nijakou potřebu pokračovat. Naopak. Za dalších asi deset dní další dvě cestou z hospody ve vedlejší vesnici (se stejným následkem) a za dalších deset, pěkně nachmelen, asi čtyři, které si ovšem sotva pamatuji (jen o trochu víc než cestu domů). Nic z toho nezpůsobilo, že bych měl větší absťák nebo chuť se ke kouření vrátit. Funguje to naopak jako odpuzovadlo, stačí si vzpomenout, jak mi bylo ráno blbě a je po chuti.
Šlachy mě téměř přestaly bolet a prsty brnět. Obava, že se ze mě ke všemu nuceně stane nudný nekuřák - abstinent, se nenaplnila, stačily tři týdny odříkání a už chodím do knajpy stejně jako předtím a dokážu se zhulákat i bez cigára.
Uvidíme... Nejhorší je to ve stresu, když vás něco nebo někdo brutálně rozhodí (nejlépe partnerka), to je chuť si bez rozmyslu zapálit veliká, ale taky to jde přestát...
Nazdar!
